Článek
Asi to kdekoho překvapí, ale nekonečně si užívám tokijské olympijské hry.
Nejsem žádný novinářský matador, přesto tuším, že poslední dva roky jsou pro zpravodajství dost nezvyklé. Klasik by to shrnul větou „pořád se něco děje“. Jasně, ono se dělo vždycky něco a kolegové ze sekce „milujeme devadesátky“ by s výrokem o výjimečnosti posledních měsíců asi nesouhlasili. Pro mě, narozenou v devadesátkách, to tak ale je.
Často svým kamarádům, když už je po nějaké době vidím, říkám, že od té chvíle, kdy americké rakety zabily generála Solejmáního, jsme se v zahraniční sekci tak nějak nezastavili. To bylo 3. ledna 2020. Od té chvíle neuběhlo ani čtrnáct dní, aby se zpravodajství nezbarvilo do žluta, jak klasicky ukazuje mimořádné události třeba vysílání ČT24.
I my, stále zbarvení do růžova, denně psali o světě na pokraji mezinárodních válek, o zemích sužovaných válkami občanskými a konečně – o všeobjímající pandemii, která ještě neskončila.
Dvě minuty
Pravidelné autorské glosy osobností Seznam Zpráv. Názory, postřehy, komentáře. Ve dvou minutách, v textu a zvuku, každý všední den.
Dvě minuty můžete poslouchat na Podcasty.cz a ve všech dalších podcastových aplikacích.
Nemířím tím k psychologicko-sociologické úvaze na téma vyhoření nebo permanentního stresu, což bych samozřejmě taky mohla. Mě ale v posledních dnech napadlo něco úplně jiného. Asi to kdekoho překvapí, ale nekonečně si užívám tokijské olympijské hry.
Ty hry, které nikdo až na sportovce vlastně moc nechtěl. Ty hry, které jsou omezené pandemií a bez diváků. Ty hry, které stojí nekřesťanské peníze v době, kdy celý svět trpí.
Jenže ono je to nakonec úplně o něčem jiném. Přední strany všech velkých zpravodajských webů plní zprávy o sportovních výsledcích, fotografie radostných i smutných a velmi zpocených lidí, dojemné lidské příběhy s dobrými konci. A hlavně – nikomu se vlastně nic neděje.
Nechci tím říct, že se světové dění, jako v antických časech, kvůli olympiádě přerušilo. Naopak, soukolí se točí dál, jen se o tom samozřejmě dočteme o něco méně.
Musím ale přiznat, jak neuvěřitelně osvěžující je si ráno místo počtu nakažených, mrtvých nebo nezvěstných po povodních přečíst skóre tenisového zápasu nebo plavecký čas. Mám opravdu upřímnou radost, když se českým nebo vlastně jakýmkoli sportovcům něco povede a když ne – „je to jen sport“ a nepadají hlavy. Takže já za tuhle olympiádu děkuju. Koná se vlastně přesně ve chvíli, kdy to všichni mentálně potřebujeme.
