Článek
Obytné vozy brázdí české hory. Češi začali „díky“ covidu masivně objevovat jejich kouzlo. Připomnělo mi to dobu, kdy v takové oblibě ještě nebyly a my jsme se jali s rodinou objevovat krásy Česka autem od „cirkusáků“.
Začínalo nové tisíciletí, bývalý muž pracoval v režimu krátký-dlouhý týden, což mu umožňovalo mizet na několik dnů po sobě z Prahy i během pracovního týdne, a děti byly malé, což nás nenutilo vodit je denně do škol či školek. Měli jsme tak tehdy podobně jako dnes, kdy lidé potřebují pro práci doma pouze kvalitní připojení na internet, ideální podmínky pro brázdění světa obytným autem.
K rozhodnutí koupit si byt na kolečkách přispěl také fakt, že jsme bydleli v malém bytě, a obytňák tak skvěle zapadal do naší teorie spokojeného žití postavené na „expanzi do prostoru“. Stačilo si pořídit auto do 3,5 tuny a mohli jsme s ním parkovat přímo na ulici.
Nejlevnější obytňáky stály v roce 2005 kolem 70 tisíc korun. Když se nám však jedna taková výhodná koupě - vestavba Volkswagen Bus - rozpadla před očima, a to přímo před budovou VŠE v Praze, vzali jsme to jako znamení, že nemáme skrblit, a investovali jsme do něčeho „pořádnějšího“.
Shromáždili jsme všechny peníze, co jsme měli, a za 100 000 korun jsme si koupili v bazaru auto snů – obytný Fiat Ducato. Když jsme se navíc dozvěděli, že auto předtím patřilo „světským“ (pomiňme možnost, že bazarista pouze využil shody jmen Berousek v technickém průkazu jako výborný prodejní trik), měli jsme pocit té nejlepší koupě na světě.
Hned druhý den jsme se vydali s dětmi do světa. Jako první jsme se rozjeli k Blaníku. Následovaly Říp, Kokořínsko, Adršpašské skály, Šumava, hrad Kost i výprava za tepelnou elektrárnou Prunéřov. Spaní v obytňáku pod chrámem Nanebevzetí Panny Marie v Mostě, který se kvůli těžbě přesunul po kolejích o 841 metrů i pohled na zdecimovanou krajinu v Severočeské hnědouhelné pánvi na nás všech zanechal hluboký dojem.
Bylo to sice něco úplně jiného než usínat třeba v hlubokém lese nebo na návsi vesnice, v níž se konala pouť, ale přesto to mělo něco společného – intenzivní pocit nezávislosti a svobody. Bylo jen na nás, kdy a kde se rozhodneme být, a zároveň jsme mohli kdykoliv popojet o pár kilometrů dál, kdybychom snad nebyli se svou první volbou spokojeni.
Pocit svobody je opojný. Jízda obytňákem ho dodávala v minulosti i dnes. Na obrázku je auto, které podle bazaristy patřilo v minulosti světským. Jméno původního majitele Berousek v technickém průkazu tuto legendu podporovalo.
Právě pocit nezávislosti a svobody je tím, co odstartovalo karavanový boom i dnes. Lidé pracují častěji na home office, a tak si obytňáky pronajímají či kupují mladé páry či rodiny, které chtějí poznat svět a nemusí být přitom uvázány na jednom místě. Oblibu získal i u těch, kteří nemají možnost najít ubytování v hotelech či penzionech, a tak volí ubytování na kolech. Naprosto jim rozumím.
Náš obytňák se po čase rozpadl. Možná k tomu přispělo to, že jsme bydleli na Žižkově a postupně nás čím dál tím víc rozlaďovalo, jak ho zloději obírali o různé části včetně předního skla, které sice po jeho vypáčení nestihli odnést, ale i tak jsme za opravu museli zaplatit několik tisíc korun.
Možná k tomu přispělo i to, že před námi patřil dobrodružným Berouskům a postupně mu odešel startér, palivové čerpadlo, brzdy a nakonec mu upadly i dveře. Nakonec jsme byli rádi, že jsme ho prodali na součástky a získali za něj zlomek pořizovací ceny.
Auto zmizelo, ale zůstaly vzpomínky na to, že cesty obytňákem byly jedny z nejkrásnějších částí života. Děti nyní nemusí chodit do školy, protože mají on-line výuku, a já nemusím chodit do kanceláře, protože pracuji doma. A tak mě napadá… Není ten nejlepší čas dát starým vzpomínkám jiný rozměr a rozjet se za novými zážitky v obytňáku?
