Článek
Už rok mám ve službě pro prohledávání Twitteru nastavený filtr na slovo „očkování“. Původně jsem ho založil pro sledování novinek o vývoji a distribuci vakcín. Ale ještě než do Česka přijela první krabice Pfizeru, ovládli tenhle výpis hlasití antivaxeři.
Začínali se snadno vyvratitelnými nesmysly: přepisováním DNA, čipováním, neplodností. Na jaře se přesunuli k hůře vyvratitelným zkazkám o zástupech obětí vedlejších účinků v jejich nejbližším okolí. A podzim přinesl antivaxerský triumf: Očkování není stoprocentní ochrana!
Triumf to je proto, že je to konečně pravda. Víme o tom od chvíle, kdy loni v listopadu přišla první data o účinnosti, víme o tom i z posledních statistik. V půlce letošního října bylo 31 procent pacientů hospitalizovaných s covidem plně naočkovaných.
To je samozřejmě dobrý důvod nezahazovat po druhé, ba ani po třetí dávce respirátor. Taky je to důvod častěji testovat očkované. Ale hlavně je to dobrý důvod oprášit matematiku pro základní školy: pokud naočkované dvě třetiny lidí starších 12 let tvoří jen třetinu hospitalizovaných, pak se tedy dostávají do nemocnice se zhruba čtyřikrát menší pravděpodobností než lidé neočkovaní. V těch číslech se dá dál nimrat, například je rozdělovat po věkových skupinách. Ale velmi slušná ochrana z toho jako výsledek vypadne vždycky.
Jenže na rozdíl od všech předešlých výmluv odmítač očkování tentokrát nejdřív uslyší: „To máš sice pravdu, ale…“ A pak už třeba neuslyší nic, protože tahle logika zaskočí i ty nejzkušenější diskutéry.
Po roce a půl pandemie a související olympiádě nekorektních postojů jsme se dostali až na takovýto level surrealismu:
A: „Taxíka nevolej, já tě odvezu.“
B: „Vždyť jsi namol.“
A: „Úplně v pohodě. Loni jenom 22 ze 417 smrtelných nehod způsobili řidiči s víc než 1,5 promile alkoholu v krvi. To je sotva pět procent.“
B: „To je možná pravda, ale… já si přece jen zavolám toho taxíka.“
A: „Jak myslíš, ovečko. A určitě se v něm připoutáš, viď? Tak abys věděl, loni u nás umřelo 43 připoutaných spolujezdců a jenom 19 nepřipoutaných.“
Kdyby si takový apoštol alternativní matematiky (A) přivedl domů holku (B), vypadalo by to potom asi takhle:
B: „Můžu si půjčit tvůj sprcháč?“
A: „Nemám. Mýdlo a gely jsou zbytečný, nikdy nesmejou sto procent špíny.“
B: „Aha. Ale aspoň zuby si čistíš, že jo?“
A: „Zbytečná práce, kazy mají i lidi, kteří si je čistí několikrát denně. A jestli se mě zeptáš ještě na kondomy, tak ti rovnou řeknu, že…“
B: „Dobrý, nezeptám.“
Odkud se myšlenka, že jenom to stoprocentní je dostatečně dobré, vůbec vzala? Jestli je to zbraň v dezinformační válce, pak by si její strůjce zasloužil nejhezčí daču u jezera Komsomolskoje. Proč by ale petrohradští trollové znovu vynalézali dávno vynalezené? Jazykem absolutních jistot na nás přece celý život promlouvá reklama. Stoprocentní máma dává svým dětem jen stoprocentní džus s nulovým procentem přidaného cukru a „chemie“. Jako spotřebitelé jsme vychováváni k tomu, že si zasloužíme jenom to absolutně nejlepší. Komu stačí míň, ohrožuje nejen svůj sociální status, ale taky své zdraví.
Reálný život je bohužel spíš než reklamní brožuře podobný sebraným spisům Mirky Spáčilové, ve kterých je šedesát procent standard a devadesát procent zázrak.
Je třeba říct, že neschopnost jít do něčeho slabšího než stoprocentního se uchytila v nejblbější možnou chvíli. Do páté vlny pandemie vjíždíme opilí a nepřipoutaní.
