Článek
Předseda komunistů Vojtěch Filip (ve svazcích StB pod krycím jménem Falmer) má pravdu. Správně říká, že Sněmovna je tu od toho, aby zákony nejen přijímala, ale také některé nepotřebné rušila.
Legislativní spleť – a nemusíme chodit pro příklad daleko, poslouží třeba nejčerstvější vysvětlování, jak je to s daněmi na pivo podle toho, v jaké restauraci, jakým způsobem a kolik ho vypijete – by pročistit potřebovala. Nejen v daňových zákonech.
Pro lustrační zákon ale Filipova teze platit nemá.
Lustrační zákon vznikl těsně po pádu komunistického režimu před třiceti lety. Tehdy bránil agentům a dalším spolupracovníkům Státní bezpečnosti a také vysokým funkcionářům Komunistické strany Československa, aby se dostali do státní správy.
Tři desetiletí poté, co se struktury StB rozpustily do soukromého byznysu, politiky nebo odešly do penze, je jasné, že už skoro není komu bránit, aby se ucházel o místa na ministerstvech nebo vysokých státních úřadech a odtud ubližoval demokracii. Věk nezastavíš. Agenti Státní bezpečnosti dokázali ledacos, ale zabrzdit vlastní stárnutí těžko.
Jenže zákony mají kromě konkrétního dopadu paragrafů na konkrétní lidi ještě jednu roli. Symbolickou. Skrývá se v nich poselství, jaký stát vlastně máme. Vláda a parlament, jaké jsme si zvolili, prostřednictvím zákonů nejen vyměřují daně, dávky, krotí zločince nebo určují, zda smějí kamiony předjíždět.
Existují také zákony, které říkají, k čemu se hlásíme a s čím nechceme mít nic společného.
Lustrační zákon patří do obou skupin: má paragrafy, které v 90. letech fungovaly jako alespoň nějaká brzda na nejhorší (skryté) protagonisty padlého režimu, ale rovněž – symbolicky – říká, že nechceme s dobou komunistického fízlování mít nic společného.
Zrušit lustrační zákon v době, kdy předseda vlády musí střídavě odvracet podezření z dotačního podvodu a spolupráce s StB, by bylo nevhodné.
