Článek
Absence elit, kterou Liberec trpí od devadesátých let, kdy platil za nejzkorumpovanější město v republice, se odráží i v chování takzvaně lepších lidí za koronaviru. Jak napsala MF Dnes, v restauraci Bílý mlýn, která leží u zdejší přehrady a snaží se dělat hogofogo dojem, se místní smetánka za vrcholící epidemie covidu schází k ostentativně bezrouškovým dýchánkům. Pojem „smetánka“, který kolegové použili, je v příběhu důležitý. Ještě se k němu vrátíme.
„Uvnitř se koná večírek vlivných libereckých podnikatelů, sportovců, zákulisních hráčů. Ti všichni sem běžně chodí i přes den. Restaurace navzdory nejpřísnějším opatřením normálně funguje – usadíte se ke stolu, obslouží vás a zkasírují. Denně je tu plno, bez rezervace si nesednete. Platí tu jednoduché pravidlo: kdyby se někdo ptal, jste hoteloví hosté ubytovaní v jednom z šesti pokojů,“ popsala Mladá fronta DNES fungování restaurantu.
Poobědvat se sem vydal například generální manažer libereckého hokejového týmu Bílí tygři Ctibor Jech, který vzápětí vše popřel. Podobně jako provozovatel restaurace a penzionu Bílý mlýn Martin Hušek. Bez skrupulí lhal, že reportéry uvnitř restaurace jeho podřízení neobsloužili, ačkoliv s novináři personál rozšafně rozprávěl o systému, kterým podvádí.
Nyní tedy zpět k pojmu „smetánka“. Což je dnes označení s pejorativním zabarvením. Obecně je ale smetánka cosi jako elita, vrstva lidí úctyhodných. Liberec má podobných vážených osobností v kronice nespočet. František Xaver Šalda, Franz Clam-Gallas, Ferdinand Porsche, Vlasta Burian, Stanislav Hnělička nebo Johann Liebieg. Textilní průmyslník, který zásadně pozvedl celý kraj. Díky němu byla postavena železnice z Pardubic do Liberce, první železniční spojení severu Čech se zbytkem monarchie a zároveň jedna z prvních železničních tratí v Čechách. Kromě toho změnil podobu samotného Liberce – takzvané Liebiegovo městečko, postavené jako zázemí textilní továrny, je jedním z nejpozoruhodnějších a nejhodnotnějších souborů svého typu na území Česka.
Ke smetánce patřili lidé, kteří materiálně a duchovně pozvedali své okolí. Lidé, jimž záleželo na rozvoji jejich města. Šlo jim o to, aby bylo co nejzdravější, jak v přeneseném smyslu, tak doslova.
Zašel by si za využití podvodu takový Franz Clam-Gallas na bůček? A co Stanislav Hnělička, hrdina od Tobruku? Vloudil by se nízkým fíglem do lokálu na předražené pivo?
Po někdejší liberecké smetánce zůstalo moderní, prosperující a hrdé město. Po té dnešní, nadutě vekslácké, která hoduje v hospodě, jež je takřka na dohled liberecké nemocnici, kde zdravotníci padají na ústa snažíce se zachránit životy covidových pacientů, zbydou drobky pod stolem a pocintané ubrusy.
Bílý mlýn se stal ostudou Liberce, o které referují na titulní stránce v hlavním článku dne celostátní noviny. Adekvátní zákaznickou reakcí je tenhle podnik už jednou provždy ignorovat.
