Článek
Píšu tuhle glosu ve Vídni. Prý ve městě nespravedlivého útlaku neočkovaných, zosnovaného očkovanými. Ale město vypadá jako vždycky. Bary a restaurace jsou plné, do těch oblíbených se bez rezervace nedostanete. Jdu v centru kolem podniku, kde zrovna probíhá večírek u příležitosti jeho slavnostního otevření. Když okny nahlédnu dovnitř, vidím místnost naplněnou hlavu na hlavě. A nikdo nemá roušku ani respirátor!
Jak je to možné? Jednoduše. Podmínkou účasti, kontrolovanou u vchodu, je kompletní očkování a zároveň PCR test, ne starší než 48 hodin. Ha, další důkazy diktátu a útlaku. Ale nezdá se, že by to hostům večírku nějak vadilo. Ani že by tím utrpěla účast.
Jsem ve Vídni na konferenci, kde platí stejná pravidla. Není mi nic platné, že v sobě mám už tři dávky vakcíny. Potřebuju čerstvý PCR test, což je protivné a zdržující. Nebo ne? V hotelu jsem zadarmo dostal sadu, kterou jsem se sám otestoval a dokumentoval to chytrým telefonem. Vzorek jsem v igelitovém pytlíku odnesl do sběrného boxu v supermarketu. Do 24 hodin mám v mailu výsledek, který je stejně platný, jako kdybych se nechal otestovat na certifikovaném místě. Jednoduché a pohodlné.
Celá tahle zkušenost je dobrým námětem na přemýšlení. Podporuju očkování, sám jsem se prvním dvěma dávkami i boosterem nechal naočkovat hned, jak to bylo možné. Ale zároveň jsem byl vždycky proti povinnému očkování či omezování neočkovaných. Osobní svoboda i individuální odpovědnost jsou pro mě hodnoty, které považuju za příliš drahé. Nesnáším říkat jiným lidem, co mají dělat a jak se chovat. Ordinování všeobecného „dobra“ se nikdy v historii nevyplatilo.
Jenže tak jako žijeme oslněni svými ideály, existuje také cosi jako praktický život. Nechci říct, že v „běžném provozu“ ideály neplatí. Ale že se někdy může ukázat, že naše ideály nejsou vždy univerzálně platné, případně že reálný život není výsledkem nekonečně probíhajícího střetávání velkých myšlenek, ale spíše úsilím žít tak, aby to bylo pohodlné a příjemné a zároveň nesobecké a nekonfliktní.
Dám příklad, byť nevím, zda analogie přesně funguje. Ale mně se zdá, že ano. Začnu otázkou. Víte, jak dlouho platí v Česku zákaz kouření v restauracích? Čtyři roky, od června 2017. Musel jsem si tuto informaci z Wikipedie přečíst několikrát, abych jí uvěřil. Připadá mi totiž, že už to platí celou věčnost.
Když jsem byl před časem v baru, kde si pozdě v noci zapálil mírně podnapilý, rusky mluvící cizinec, měl jsem stejný pocit, jako kdyby se v tom podniku vymočil na zem. Tak moc a tak rychle jsem si odvykl kouření v místech, kde jsem strávil kus mládí, a to v době, kdy byly zakouřené tak, že skoro nebylo vidět z jednoho konce místnosti na druhý.
Cizince okřiklo během pár vteřin asi pět lidí, on se omluvil a rychle odešel kouřit ven. Nejspíš na zákaz opravdu jen zapomněl. Ale my ostatní jsme to brali jako akt povýšené bezohlednosti, skoro agrese. Nikoho nenapadlo, že omezujeme jeho osobní svobodu.
Přitom jsem v době na začátku století, kdy se o případném zákazu začalo diskutovat (a já pracoval jako komentátor Lidových novin), byl proti. Sám nekuřák, který nesnášel, jak mu po návštěvě hospody zapáchají šaty, jsem hájil svobodu majitelů, aby si sami vybrali, zda se v jejich privátním podniku bude kouřit. A možnost volby nás zákazníků se rozhodnout, kam na svoje pivo nebo víno zajdeme.
Dnes je to jedna z věcí, na které jsem změnil názor. A přesně vím, jak se to stalo a které argumenty k tomu vedly, a jak bolestivé to bylo. Ale zároveň – pouhé čtyři roky po uzákonění zákazu, které se zároveň zdají jako věčnost! – dnes vidím, že to bylo správné. Zákaz kouření ekonomicky nezničil majitele hospod, ale zvýšil komfort nás návštěvníků, učinil pobyt na veřejných místech civilizovanější a zároveň pravděpodobně zachránil lidské životy.
Zde vidím analogii s dnešními covidovými společenskými a kulturními válkami. Ano, je mi vrcholně nepříjemné brát komukoli svobodu volby. Souhlasím s tím, že to můžeme jen ve zcela mimořádné situaci. Ale zároveň – možná to souvisí s věkem a úbytkem bojovných mužských hormonů – si myslím, že ne vždy je dobrá situace vést války o ideje a myšlenky. Ano, často jsou tyto souboje hnacím motorem intelektuálního pokroku. Ale ještě častěji je naším motivem touha uspokojit své ego.
A že když umírají lidé, tak možná není dobrá doba na řečnická a slohová cvičení. Jakkoli se při nich můžeme dojímat svou myšlenkovou odvahou a důsledností.
Jinak řečeno: můj názor je, že je pravý čas přijmout jasná praktická opatření, podobná těm rakouským. Nikoli trestat neočkované, ale nebrat svobodu očkovaným. A zároveň očkované neuplácet výjimkou z testování, protože ta možná vylepšuje šanci přesvědčit víc neočkovaných, ale na tuhle jemnou strategickou hru teď není čas. Bez testování s pandemickou vlnou bojovat nemůžeme.
Včera už bylo pozdě, bohužel. Ale i tak bychom to měli udělat, nejpozději hned.
