Článek
Jean Paul-Belmondo s sebou přinášel do Československa odér západní bezstarostnosti a životního optimismu, v jaký normalizovaný československý národ už ani nevěřil, že může kdesi za železnou oponou existovat. Ale existoval – a v Belmondovi dostal toho nejpovolanějšího posla.
„Svobodomyslnost a radost ze života jsem ukazoval odmala, možná proto, že jsem byl válečné dítě, a možná také proto, že mi je rodiče ukázali a dovolili, abych si je užíval. A možná jsem se pro takový způsob života rozhodl,“ řekl Belmondo v biografické knize Mých tisíc životů. I tento výrok ilustruje jeho kouzlo. Přidejme klišé o sladkém francouzském životě, jehož se právě Belmondo stal symbolem, nejen v socialistickém Československu, kde o sladkém životě šlo snít maximálně tak nad umolousanou rakvičkou se šlehačkou v závodní cukrárně.
Možná právě v tom tkví přetrvávající popularita slavného francouzského herce, který včera v Paříži zemřel ve věku 88 let. Nejen české sociální sítě vzápětí zaplavila vlna soustrastí, srovnatelná s národním šokem po nedávném úmrtí Libuše Šafránkové. Krom fyzické krásy a hereckého talentu tyhle dva herce navzdory tak různorodým životním okolnostem spojoval i šibalský úsměv, se kterým dobývali srdce diváků. Tím, čím byla Šafránková pro Čechy, byl Belmondo také pro zbytek světa. Věčně mladý šarmér, jehož filmové hlášky zlidověly a včera se houfně připomínaly pod nekonečnou záplavou černobílých fotografií z jeho nejslavnějších rolí. „Yes! No! Ok!“; „Časy jsou zlé, Kamile!“; „Já jsem vlastně hrozně citový. A nedovedu to překonat“; „Jak se k vaší pleti hodí ten Bach!“
Belmondo představoval a stále představuje mládí, mládí každého z nás, mládí plné radosti, energie a lásky. Už jen poválet na jazyku jeho libozvučné jméno a příjmení znamenalo vždycky dotknout se dálek, překlad jeho příjmení „krásný svět“ to jen dokresluje. Vyrostlo (a své mládí s ním prožilo) několik generací diváků, a tak je jasné, že s každým dalším Belmondovým filmem se do mládí vracíme. A pokud nebylo tak krásné, jako je v jeho filmech, alespoň si představujeme, že takové mohlo být. I když je paradoxní, že úplně mladý Belmondo ve svých nejslavnějších filmech už nebyl, nejslavnějším se stal až po třicítce. Jeho rané role ve filmech francouzské nové vlny, jako například U konce s dechem či Bláznivý Petříček, nejsou tak obecně známé jako pozdější ikonické snímky Muž z Acapulca, Zvíře či Policajt nebo rošťák.
V českém kontextu je nutné zmínit také slavné Belmondovy dabéry, kteří zprostředkovali jeho talent českému publiku v době, kdy do kin i televize většina filmů šla v českém znění, ať už byly odkudkoliv. Pro znalost jazyků to moc dobrá praxe nebyla, výše zmíněné hlášky se ale ujaly nejspíš z velké části právě díky českému znění. Nezapomenutelný a dodnes pravděpodobně nepřekonaný byl český Belmondo s hlasem herce Jana Třísky, i když nejznámějším Belmondovým dabérem se po Třískově emigraci stal Jiří Krampol. Slavného herce do češtiny namluvili ale i další dabéři, namátkou Josef Vinklář či Ladislav Mrkvička.
S českým hlasem byl domácímu publiku ještě bližší, řada žen ostatně snila o tom, že z filmového plátna či televizní obrazovky sestoupí přímo do jejich (sektorového) obýváku, řada mužů zas snila o tom, že se mu alespoň přiblíží impozantním fyzickým zevnějškem. A když už ne tím, tak alespoň vtipem. Z belmondovské legendy si ostatně sám Belmondo utahoval i v jednom ze svých nejslavnějších filmů Muž z Acapulca, když se převtělil z nemotorného spisovatele Francoise Merlina v nezapomenutelného svůdce žen a agenta Boba Saint-Clara, který kam vkročil, tam mu k nohám padali muži i ženy – muži překonáni jeho nadpozemskou silou, ženy okouzleny jeho podmanivým zevnějškem.
Na Belmondovi vyrostly generace diváků a jeho filmy se stejně dobře jako v oněch zmíněných sektorových obývácích sledují i v současnosti. Jako každá velká hvězda tak přežije právě v nich. Belmondo totiž ve skutečnosti neumřel, je nesmrtelný. Zkuste to s některým z jeho filmů – uvidíte, že v něm bude stejně živý, krásný a mladý jako zaživa.
