Článek
Zkusme si to představit.
Ruský prezident Vladimír Putin přijíždí do mého rodného Prostějova, pokládá věnce na místa, kde 25. srpna 1968 okupační vojsko Varšavské smlouvy pod sovětským velením pozabíjelo tři lidi a dalších devět zranilo. Putin se klaní obětem mezinárodní agrese a vzdává jim hold. Státnické gesto je současně vyjádřením úcty zavražděným i omluvou celému národu za způsobné příkoří a jednoznačným přijetím zodpovědnosti.
Taky vám to moc nejde?
Ona to totiž není žádná náhoda, že ve středu, na 53. výročí prostějovské Krvavé neděle, bylo z ruské strany slyšet pouze hrobové ticho. O den později přišel výjimečný počin německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera, jenž hned v úvodu návštěvy Česka zamířil ke kryptě pravoslavného kostela v pražské Resslově ulici a poklonil se památce československých parašutistů. Kontrast těžko může být zřetelnější.
Zároveň v roce 2021 neexistuje výstižnější znázornění, jak se s národními proviněními z nedávné minulosti chtějí a dokážou vypořádat státy na západ a na východ od Česka.
Zatímco několikátá generace Němců si v sobě nese stín hanby národa zodpovědného za nejděsivější válečný konflikt v dějinách, u Rusů je podobné morální stigma, například právě za čtyřicetiletou okupaci Československa, mnohem méně rozšířené.
Pokaždé si při úvahách o schopnosti jednotlivých národů vypořádat se s minulostí vzpomenu na vyprávění kamaráda, kterého obchodní i osobní život postupně zavedl do Německa i do Ruska a který má v obou zemích dodnes mnoho přátel. Na dvou z nich, v obou případech jde o naše vrstevníky čtyřicátníky, popisuje až absurdní rozdíly ve vnímání historického kontextu rolí jejich národů:
„Kamarád Hans v Německu má pocit odpovědnosti za nedávnou minulost zakořeněný poměrně hluboko. Od mládí je s vinou svého národa konfrontován, i když formální vzdělávání se příčinami nástupu totality moc nezabývá. Ale emoce spojené s nacismem prožívá běžný Němec často, je s nimi více či méně konfrontován při cestách do zahraničí. Běžný Němec se s národní odpovědností vyrovnává po německu: gründlich. Navenek nepřipustí ani náznak souhlasu s konáním předků. Naopak chce být a je příkladným přítelem všech ras a národů. Někdy za každou cenu, debaty na tohle téma působí trochu křečovitě. Ale s upřímnou snahou o zbavení se dědičného hříchu svého národa.“
Postoj běžných Rusů mého kamaráda coby příslušníka národa, jenž zažil příkoří od obou stran, naopak dodnes fascinuje. „Vladimir je běžný Rus, formálně vzdělaný a ve společnosti takzvaně úspěšný. S morálními otázkami národní odpovědnosti za zločiny minulosti se vypořádávat nemusí. Neexistují pro něj. Je pro mě vždycky znovu překvapením, když se řeč s ruskými přáteli stočí na 21. srpen, případně na události kolem paktu Ribbentrop–Molotov či Katyně. Jak se rázem změní přátelská atmosféra a jak mi vyčítají, že podléhám dezinformacím amerických médií. Rok 1968 je snad ještě téma k diskusi, ale události druhé světové války absolutně ne. Morální otázky spojené například s Katyní si běžný Rus neklade.“
Oporu pro takové vnímání dějin nachází Rus v první řadě u představitelů svého státu, přesněji řečeno u toho jediného, který postoje Moskvy už přes dvě dekády vytváří i předkládá.
Když už se v listopadu 2010 Moskva – tehdy zrovna reprezentovaná prezidentem Medveděvem, ale fakticky dirigovaná premiérem Putinem – vyjádřila k odpovědnosti za povraždění 22 tisíc polských důstojníků a nepohodlných civilistů v Katyni, stejně šmahem přesměrovala veškerou vinu na stalinistické vedení tehdejšího SSSR. Mohl za to Stalin, což vlastně ani nebyl Rus, ale Gruzínec. Tečka. Ani špetka přiznané – byť historické – morální odpovědnosti za zločin u jednoho z nástupnických států SSSR.
Přitom i pro Franka-Waltera Steinmeiera by bylo snadné hodit vinu za 2. světovou válku i holokaust na historického arcizloducha Hitlera. Což stejně ani nebyl Němec, ale Rakušan. Bylo by snadné se kostelu, v jehož kryptě skonali výsadkáři, obloukem vyhnout. Jenže s minulostí se nelze vypořádat mlčením, natož popíráním. Dobře to ví Steinmeier, ale ví to samozřejmě i Putin.
Jenže od ruského prezidenta nešlo podobná gesta čekat ani před propuknutím diplomatického skandálu kolem výbuchů muničních skladů ve Vrběticích, po němž Rusko zařadilo Českou republiku mezi nepřátelské země. V putinovském Rusku není pro smířlivá gesta – natož pro omluvy za hříchy minulosti – místo. Putin neudělá nic, co by mohlo být na domácí scéně vyloženo jako slabost, a mohlo tak ohrozit jeho pečlivě budovaný kult siláckého geroje neohroženě řídícího světového obra nebezpečnými vodami současné éry.
„Z mého pohledu se běžní představitelé obou národů, které tak intenzivně ovlivnily události v Evropě, v pohledu na minulost zásadně liší. V obou zemích mám přátele, s nimiž můžu mluvit o spoustě témat. Ani jednomu není debata o minulosti příjemná. Němci se s ní ale poperou, u Rusů je v podstatě nepřípustná. Jsou to naprosto odlišné školy. Pro okolní země je ta německá určitě akceptovatelnější,“ shrnuje můj zcestovalý přítel.
Hodnotná gesta jako to, které ve čtvrtek předvedl německý státník, a jejich ostrý kontrast s mlčením k výročí prostějovské Krvavé neděle, za niž Rusko nikdy nepřiznalo ani částečnou zodpovědnost, přesně symbolizují, o kolik blíž má dnes Česko k západnímu sousedovi. A také, že Steinmeierova slova o vzájemných vztazích, které „sotva mohou být lepší“, tentokrát opravdu nejsou jen zdvořilostní politickou frází. Je dobré na to nezapomínat.
