Článek
Komunistův taktický manévr má dalekosáhlé souvislosti. Z odůvodnění žádosti vyplývá, že vysoký představitel KSČM účtuje s předlistopadovým obdobím způsobem, jaký nemá ve straně obdoby.
Jde o jakousi argumentaci kruhem. Aby mohl být Koněv v nadživotní velikosti – nepřejícníky přezdívaný „prodavač květin“ – prohlášen za památkově chráněného a nedotknutelného, musí být vypíchnuty jeho kunsthistorické kvality. A ty podle Šimůnka vězí v tom, že jde o „významný a ojedinělý doklad historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti v období takzvané normalizace“.
Toto období, ke kterému drtivá většina komunistických voličů vzhlíží buď s úctou a láskou, nebo nostalgií, charakterizuje žádost slovy:
„Byla naprosto zrušena možnost přirozené, svobodné umělecké tvorby. Umělci byli nuceni pracovat v podřadných zaměstnáních nebo opustit uměleckou dráhu, pokud nebyli zcela ztotožněni s tehdejším režimem, a tak byla zrušena přirozená tvůrčí soutěž s důsledkem, že umělci průměrné umělecké kvality byli díky klientelismu v tehdejší vládnoucí Komunistické straně Československa preferováni a masivně podporováni státními prostředky pro jejich tvorbu v rámci rozvoje a podpory totalitní ideologie. V přirozené umělecké soutěži by takovýto památník nikdy nevznikl a v tom spočívá jeho jedinečnost.“
Přeloženo: Díky tomu, že za komunistů „v rámci rozvoje a podpory totalitní ideologie“ panovala cenzura, diskriminace a průměr, vznikaly skvosty typu Koněv. Pomník má prý tím pádem vysokou hodnotu „historickou, uměleckou i revoluční“. Říká komunista.
Jak ten argumentační kruh rozetnout, jak tomu celému rozumět? Coming out? Námět k filmu Pupendo 2? Ozvěna dobrého vojáka Švejka: „Na Bělehrad!“?
A neurazí se někteří laureáti státních vyznamenání z posledních let?
Na Ministerstvu kultury budou mít z tohohle zdůvodnění zamotanou hlavu. O což možná šlo především.
Před námi se otevírá Pandořina skříňka. Když vezmeme pana místopředsedu za větu „v přirozené umělecké soutěži by takovýto památník nikdy nevznikl a v tom spočívá jeho jedinečnost“ a aplikujeme ji na jiné výkony z éry trezorů, dospějeme k závěru, že památkovou ochranu by si zasloužilo skoro cokoli: od majora Zemana po podplukovníka Zbytka. Možná i titul „zasloužilý umělec“.
Anebo alespoň lépe porozumíme, proč některé televizní stanice pořád obehrávají normalizační seriály, které jsou buď stupidní, bizarní nebo propagandistické, respektive všechno dohromady. Vždyť je to jedinečný památník deformované umělecké soutěže – a náš divák to dokáže docenit. Komunistická normalizace je přece chráněná už dávno. I bez glejtu z ministerstva.
