Článek
Pokud nejste z Prahy, už pošesté půjdete k volbám, které vás moc nezajímají a chodí k nim jen něco přes třetinu voličů. Jen málokdo rozumí tomu, proč vůbec kraje máme, o čem rozhodují a co vlastně dělá takový hejtman nebo hejtmanka.
A není se co divit.
Kraje především vůbec nejsou samosprávou. Tedy útvarem, kde zvolení zástupci rozhodují alespoň o některých místních záležitostech sami. Ve skutečnosti hejtmani mají omezený vliv. Sedmdesát procent rozpočtu je určeno z centra. Kraje tak jen dál přeposílají v Praze omašličkované peníze. Proto se jim občas posměšně říká, že jsou jen „průtokovým ohřívačem peněz“.
Regiony sice vlastní silnice, nemocnice, ústavy sociální péče nebo střední školy, jenže i tady jsou hodně závislé na rozhodnutí ministerstev. Platy učitelů a zdravotníků určuje vláda, takže na kraj zbude akorát tak dilema, v jaké škole opravit okna a v které nemocnici vyměnit topení.
U silnic nebo domovů důchodů zase hejtmani každoročně s napětím čekají někdy až do dubna, jak se letos vláda uvolí a kolik miliard pošle. Plánovat jakékoliv investice je v takové nejistotě skoro nemožné. Shrnuto podtrženo: Kraje nemají jisté své příjmy a výdaje jim určují v Praze.
Dvě minuty
Pravidelné autorské glosy osobností Seznam Zpráv.
Názory, postřehy, komentáře. Ve dvou minutách, v textu a zvuku, každý všední den.
Archiv všech glos najdete tady, podcasty a další audio Seznam Zpráv tady.
Je jasné, že na takovou práci nejsou potřeba „vyšší územní samosprávné celky“, kam volíme kolem 50 zastupitelů. Tohle by v pohodě zvládli úředníci.
Za vznik krajů v takto impotentní podobě se dodnes stydí celá řada politiků, kteří je v 90. letech podporovali a hlasovali pro ně. Třeba Miroslav Kalousek to spolu s podporou přímé volby prezidenta označuje za svůj největší omyl v politice a takový Petr Pithart považuje „zvorané zavedení krajů za jeden z největších zločinů.“
Místo obnovení tradičních osmi regionů vznikl paskvil čtrnácti regionů o různé velikosti, jež nerespektovaly historické hranice. Nakonec jsou některé tak malé, že se stejně musejí spojovat dohromady, aby vůbec mohly žádat o dotace z EU.
Jedna z mnoha naivních představ při jejich vzniku byla, že regiony budou dokonalou líhní budoucích celostátních politických lídrů. Místo toho nastal opak. Hejtmanské křeslo je něco, o co není třeba stát, pokud si nechcete komplikovat život.
Jak ukazují dosavadní zkušenosti, odsud míříte buď rovnou do vězení (Rath), nebo jste alespoň několik let obvinění (Půta, Novotný, Šulc, Vaňhová), anebo naštvaně opustíte svou partaj (Skokan, Bernard, Zimola). (Výjimkou je exhejtman Vysočiny Miloš Vystrčil, který se stal šéfem Senátu.)
Důvod je jednoduchý. Jediné peníze, o nichž hejtmani opravdu sami rozhodují, jsou evropské dotace. A právě vidina tučných peněz umožnila zrod regionálních kmotrů, dravců, kteří se na vládce krajů nalepili a ochotně radili, kam a jak peníze posílat.
