Článek
Byla by tu jedna strašidelná cesta, jak se tímhle předmětem zabývat víc, ale zatím naštěstí žádného chytráka ještě nenapadlo vymyslet povinnou maturitu z dějepisu. A kde není povinná zkouška, k níž se umí vyjádřit každý, není ani zájem více mluvit o výuce.
Tak se stalo, že je dějepis okrajovým předmětem, který se vlastně nebude nikomu k ničemu hodit, takže nás ani moc nemusí zajímat.
Nechtěně to potvrdila třeba Mirka Spáčilová, která kritickým okem pohlédla na dokument České televize Kovy řeší dějiny. Ve většině svého textu řeší, jak byl natočen (což je relevantní). Ve zbytku se ovšem pohoršuje nad tím, jak mohou učitelé na filozofické fakultě použít spojení „je to o tom“.
O výuce dějepisu, o níž film pojednává, nad rámec shrnutí dokumentu ani slovo.
Přitom všichni právě při těch vzácných příležitostech, kdy se historickým (ne)znalostem studentů dostane veřejné pozornosti, tak nějak tušíme, že situace není moc dobrá. Rok 1938? Že by upálení mistra Jana Husa?
Ale připusťme, že student bude vědět, co se stalo třeba v roce 1968. Co pak? Uznale pokýváme a jdeme se ptát dalších. Vždyť to stačí. Věděl.
Už se nikdo moc neptá po důvodech, po důsledcích. Proč to byla zásadní událost. A přitom je to mnohem důležitější, než jestli se to stalo v roce 1968, 1969, nebo 1978.
Ostatně to je také jedna z nejčastěji zmiňovaných kritik studentů i odborníků ve zmíněném dokumentu: neučí se souvislosti. Anebo se někde možná i učí, ale jen jako takové podružné detaily, protože pro studenty je (pragmaticky) hlavní, jak to shrnuje jedna z Kovyho respondentek, „projít testem“.
Jistě, daly by se testovat i znalosti souvislostí. Ale srovnejme následující dvě otázky:
1) V jakém roce vznikl samostatný český stát?
2) Jaké byly hlavní důvody pro rozdělení Československa?
Pomiňme na moment, že k rozdělení Československa v dějepisu vůbec dospěje tak pět procent studentů.
Vyhodnotit odpověď na první otázku je jednoduché. Máte to správně, nebo špatně. Ale co druhá? Stačí zmínit politické neshody obou národů? Nebo je potřeba se rozepsat o Klausovi a Mečiarovi? Co bude stačit na polovinu bodů a za co bude plný počet?
Nejde však jen o rychlosti vyhodnocení. Druhá otázka je otevřená diskusi. Existují rodiče, kteří (pragmaticky) přijmou jakýkoliv prostor k diskusi jako možnost učitele konfrontovat: proč má dítě trojku, když otázka je nejasně položená, a co vlastně učitel chce – to má student popsat celý vývoj od roku 1918, aby byl učitel spokojen?!
A stejně jako jsou pragmatičtí rodiče při debatách a studenti při procházení testy, je více než logické, že si také učitel uvědomí, o kolik jednodušší je být také pragmatický. A klást otázky, kterým se nedá nic vytknout – byť za tu cenu, že se bude ptát jen na jména, názvy, letopočty.
Tak se uzavírá začarovaný pragmatický kruh, ze kterého nejvíc těží – a opět se odkazuji na Kovyho dokument – ti, kterým současný stav vyhovuje, tedy populisté, komunisté a falešní nacionalisté.
Takže ano, dokument Kovy řeší dějiny je možná veřejnoprávně sterilní a připomíná spíš road movie po školách než geniální crossover youtubové scény a dokumentu. Ale konečně někdo „řeší“, že se dějiny často učí špatně a že se jich učí vzhledem k přidělené časové dotaci příliš.
A konečně to někdo řeší i jindy než jednou ročně během oslav nějakého kulatého či půlkulatého výročí.
