Článek
Premiér Andrej Babiš a ministr průmyslu Karel Havlíček se chtějí zbavit kovů. To může vypadat jako šokující zpráva.
Jenže tentokrát nejde o lithium, ale o zásoby kovů ve státních hmotných rezervách. Pojďme hledat dalších pět rozdílů.
1. Lithium (chemická značka Li) je nejlehčí z řady alkalických kovů a má atomové číslo 3. Olovo (chemická značka Pb) je těžký toxický kov a má atomové číslo 82.
2. Lithium se nachází nevytěžené v krušnohorské zemi. Olovo, měď, kobalt nebo zinek se nacházejí pod zámkem ve státních hmotných rezervách.
3. Memorandum k těžbě lithia z roku 2017 prý mělo být „krádeží za miliardy“. Výprodej kovů má v letech 2020 a 2021 vynést 2,2 miliardy. Když ho bezpečnostní rada státu a vláda schválí.
4. Není týden před parlamentními volbami, kdy je nezbytné se v souvislosti s lithiem veřejně rozčilovat, že „jsme všechny nerostné suroviny prodali za hubičku“ a že to vypadá, „že chtějí (myšleno sociální demokracie, pozn. red.) ještě rychle shrábnout peníze do stranické kasy“.
5. Jsou dva roky po volbách, kdy je správné v souvislosti se zásobami některých kovů říkat, že jsou „zcela za zenitem“, a započítávat příjem z jejich prodeje do státního rozpočtu.
Uprostřed volebního období, když spravujete rozpočet, vás nezastaví ani negativní konotace, které slovní spojení „výprodej zásob“ nebo „zbavit se strategických rezerv“ rozhodně mají. Dobrý hospodář přece myslí na zadní kolečka, zatímco „rozprodávání zásob“ zní jako známka nouze. V jazyce tedy rozhodně.
Prodej lithia a prodej státních hmotných rezerv není jedno a to samé. Už proto, že k (vý)prodeji lithia zdaleka nedošlo (memorandum s firmou EMH bylo loni vypovězeno). Kdežto (vý)prodej olova je žhavým záměrem na úrovni vlády.
Lithium je teď atraktivní a ceněná komodita, frčí víc než měď se zinkem dohromady. Ale kdo ví, jak to bude za pět, deset nebo padesát let? Od toho jsou snad zásoby státu strategické, a ne rychloobrátkové.
Pokud by se celá záležitost dostala na přetřes blíže před volbami, a tím byl „výprodej zásob“ politicky háklivější, nabízí se jednoduché východisko. Je tu přece ještě otázka kupce.
Tak proč neprodat státní kovové rezervy občanům? Copak by se tomu dalo spílat jako „výprodeji“, notabene cizákům? To by snad byla krádež za bílého dne?
Není nic jednoduššího, než kovy naporcovat a nabídnout obyvatelstvu v emisích, jako by to byly státní dluhopisy (hlavně to nesmí připomínat kuponovou privatizaci, že).
Olovo republiky! Koupí zinku přispějte na rozpočet! Mít doma dvě kila rezervního kovu – k nezaplacení. Udělejte něco pro stát, pořiďte si jeho zásoby v luxusním dárkovém balení.
A navíc – kdyby jednoho dne stát přece jen zjistil, že rozprodané kovy potřebuje, může je občanům zase v pohodě zkonfiskovat. Doma bude železná rezerva v bezpečí.
