Článek
Když jsem se po deseti dnech urputných bolestí, třesavých zimnic i blouznivých horeček, dávivého kašle a dosud nikdy nepoznané zdrcující únavy probral z covidového třeštění, narazil jsem na článek pojednávající vztah Václava Klause ke koronaviru.
Asi jste to všichni četli. Přesto si exprezidentovy myšlenky, jak je podle rozhovoru pro MF Dnes citovala agentura ČTK, dovolím zopakovat: „Rouškaři jsou samozřejmě lidé, kteří jsou vítači migrantů, rouškaři jsou lidé, kteří si přejí posilu Evropské unie a rychlé přijetí eura, já bych viděl řadu takových doplňujících charakteristik,“ řekl Klaus.
Chtěl jsem k tomu původně ve světlé chvilce, než jsem znovu začal upadat do mrákot, rychle napsat ironický šleh. Cosi v legračním stylu, jak mě Klaus inspiroval k systematickému levicovému nošení textilu na obličeji i dlouho poté, co vyzdravím. Protože tím zjevně podle páně exprezidentova přesvědčení prospěji myšlence evropské jednoty, případně umenším utrpení válečných běženců.
Což bych mimochodem skutečně rád. Neboť přesně to jsou hodnoty, jichž si cením. Jen to není vtipné. A hlavně to ale vůbec nijak a ani v nejmenším nesouvisí s rouškami.
Václava Klause má ovšem pořád mnoho lidí za autoritu.
Proto je třeba říci, že covidem jsem zdaleka neonemocněl pouze já, ale celá naše široká rodina od dětí po starce. Mně bylo zle, leč na rozdíl od jiných blízkých jsem se obešel bez nemocniční péče.
Ve jménu jejich utrpení je nutné konstatovat, že se Václav Klaus podobnými blahosklonnými plky dobrovolně vyčleňuje ze společnosti respektuhodných lidí.
A že by se měl hluboce stydět.
