Článek
Nejbohatšímu Čechovi Petru Kellnerovi, který o víkendu tragicky zahynul na Aljašce, se vytýkalo, že kvůli svému byznysu v Rusku a Číně ovlivňoval českou zahraniční politiku.
Kellnerovy podnikatelské aktivity měly nepochybně podporu u posledních dvou prezidentů Václava Klause a Miloše Zemana. Jejich příchylnost k Východu byla a je – hlavně v případě současné hlavy státu – očividná.
Je určitě správné hlídat, aby se politika nedostávala do závěsu zájmů miliardářského byznysu. Obzvlášť když jde o malou zemi a když se PPF stále více zaměřuje na citlivé oblasti, jako jsou komunikační technologie a média.
Ve chvíli, kdy se musíme náhle ohlížet za Kellnerovým životem, je však namístě zdůraznit jeden nepopiratelný fakt.
Petr Kellner dokázal něco, co se nepodařilo patrně žádnému jinému podnikateli z postkomunistické střední a východní Evropy. Prorazil na dvou obrovských trzích, kde ztroskotali mnozí ostřílenější borci, často s vlivnějším politickým zázemím.
Dvě minuty
Pravidelné autorské glosy osobností Seznam Zpráv. Názory, postřehy, komentáře. Ve dvou minutách, v textu a zvuku, každý všední den.
Dvě minuty můžete poslouchat i v Apple Podcasts, Spotify a dalších podcastových aplikacích.
Když český podnikatel v 90. letech zbohatl doma a chtěl se prosadit na Západě, musel buď s velkým štěstím najít skulinku na trhu, nebo přijít s takovou technologickou inovací, aby zaujal investory, kteří nakopnou jeho byznys.
U PPF, jež shromažďovala akciový kapitál a soustředila se hlavně na pojišťovnictví, nedávalo zacílení na Západ velký smysl. Logiku dávala naopak expanze na východní trhy, kde se rozjížděla privatizace a byla poptávka po službách kapitalistického střihu, jako jsou spotřebitelské půjčky.
Úspěch v pseudo- nebo přímo nedemokratické zemi s sebou samozřejmě nese schopnost zajistit si potřebné zázemí v místních mocenských kruzích. Kellner to možná i díky zkušenosti člověka, který vyrostl v socialismu, zvládl. Respekt si dokázal vybudovat i mezi ruskými oligarchy. Traduje se historka, jak nechal schválně čekat na schůzce svého dlouhodobého soka a jednoho z nejbohatších Rusů Olega Děripasku.
Následně se Kellnerova skupina dokázala etablovat i na čínském finančním trhu. V tomto případě byly bariéry zřejmě ještě vyšší, ve srovnání s Ruskem obsahovaly výrazněji dimenzi „jiné kultury“. Příběh, jak se Home Credit dostal jako jediná zahraniční firma v Číně k licenci na spotřebitelské půjčky, si zaslouží samostatnou kapitolu v Kellnerově životopisu.
Schopnost prosadit se v Rusku a Číně může leckdo chápat jen jako líc pomyslné mince, na jejímž rubu je Zemanovo poklonkování Pekingu nebo tuzemský rozmach technologií od firmy Huawei.
Je správné klást otázku, jaká byla cena východních úspěchů. Kellner si ale zaslouží v první řadě uznání, že dokázal vystoupat tak vysoko, jak se to žádnému jinému českému podnikateli hned tak nepodaří.
