Glosa: Kdyby měli Pražané čas se zastavit, záviděli by ostatním

Nejbolestivější věcí „spokojeného“ života v metropoli je bydlení.

Průzkum mezd společnosti Grafton Recruitment v minulém týdnu potvrdil známý fakt, že v Praze lidé dostanou za stejnou práci vyšší mzdu než kdekoli jinde v Česku. Ačkoli platí výjimky a například obchodní manažer výroby si nyní přijde na větší peníze v Královéhradeckém či Pardubickém kraji a stavbyvedoucí může dosáhnout na nejvyšší mzdu hned v šesti krajích republiky, obecně platí, že se v hlavním městě vydělává nejvíc.

Lidi z „chudších“ regionů to může zlobit a mohou mít na Pražany vztek, ve skutečnosti jim však není co závidět. Cena, kterou za „prestiž“ života v hlavním městě průměrně vydělávající obyvatelé Prahy platí, je příliš velká na to, aby stálo za to ji hradit.

Nejbolestivější věcí „spokojeného“ života v metropoli je bydlení. Kdo ho nemá, nemá při dnešních cenách bytů šanci splatit z průměrného platu hypotéku do konce svého bytí. Kdo se zase rozhodne pro nájem, ukousne mu takovou část výplaty, že pokud si pořídí rodinu, odsoudí se k doživotnímu „honění kaček“ a na sebevzdělávání nebo sportovní či kulturní vyžití, jehož pestrá nabídka se udává jako jedna z velkých výhod života ve velkoměstě, už mu pak moc času, peněz ani chuti nezbude.

A co se týče užívání si života v bohatém městě ještě bez rodiny, platí zase to, že metropole je už tak velká a ucpaná, že než dojedete například na trénink do vzdálenější tělocvičny, protože ta blízká je plná, máte v menší obci už odcvičeno. A než dorazíte na koncert či do divadla, stihnete na stejné pražské představení dojet jen s o málo delším časem odkudkoli ze Středočeského kraje. Podobné je to s nákupy specializovaných věcí v odlehlých centrech. Než si domů v metropoli přivezete například sekačku na trávu, máte za tu dobu zahradu v některém z regionů už posekanou, protože autem se tam dostanete kamkoli do 15 minut, kdežto v hlavním městě si musíte na podobný nákup vyhradit celé dopoledne.

Narodila jsem se v Praze a žila v ní 40 let. Život v menším městě jsem si poprvé vyzkoušela v Pardubicích, kde jsem strávila tři roky na kolejích. Život tam plynul příjemněji. Za stejný čas jsem stihla více věcí a ve větší pohodě a klidu. Nyní mám stejnou zkušenost z Liberce. Většinu času už tři roky trávím tam a i zde plyne vše klidněji a nepřipadám si jako uštvaná „veverka v kolečku“. Také jsem pochopila mentalitu místních, kteří se dívají na lidi ochotné pracovat podle potřeby po večerech, o víkendech či dovolené jako na magory, kteří si neváží sami sebe a své rodiny.

Když jsem si o tom povídala s kamarádkou, která se odstěhovala na venkov, říkala mi. „To je skvělý, že jsi tu pohodu poznala, ale Pražákům to neříkej! Nech je, ať si myslej, že maj skvělej život, a hezky se tam sedřou a nenahrnou se nám sem, aby nám rušili náš klid.“

Kdybych neměla Pražany ráda, mlčela bych, ale já je ráda mám, protože v mé sociální bublině znám jen ty, kteří stále pracují a nasát do sebe pohodu regionu čas nemají. Mrzí mě, když je někdo pomlouvá, nadává jim a závidí. Vím, že není co. Kdyby měli Pražané čas se zastavit, záviděli by naopak ostatním.