Článek
Někdy na začátku infekce mi volala kamarádka Martina. Zcela zděšená. Ne z viru. Ale z nově nabytých příbuzných!
Ona se totiž podruhé vdala, byla velice zamilovaná. A poprvé vyrazili s novým manželem, jeho dvěma prepubertálními syny a jejími dvěma postpubertálními dcerami na dovolenou. Do Itálie, na jarňáky. Nebudu přehánět výrokem, že jim nebyl malý jen horský apartment, ale i celičké hory. „Bylo to nejdelších deset dnů mého života,“ stěžovala si tenkrát Martina.
A aby vážně zjistili, zač je toho loket, když spolu přece tolik toužili být, skončili po návratu na dalších čtrnáct dnů v dva plus jedna v karanténě. Nějaké rady, jak si rozdělit teritorium, neřešit konflikty a cizelovat vlastní přátelství, ty je k uzoufání iritovaly. Pomáhal jen dobrý wifi signál a alkohol.
„Nooo, Baru, dochází na lámání chleba,“ říkal mi můj milý právník a kamarád. Léta žije se svou ženou, mají se opravdu rádi, tři děti spolu vychovali. Dokonale se znají a kupodivu i po těch desetiletích umí jet na společnou dovolenou. „Ale teď mám strach. Nikdy jsme nebyli tak dlouho a tak intenzivně sami. Nebojím se, jak učit naše děti. Nebojím se, že je nezvládnu uživit. Ale přiznávám, bojím se, že to prostě nevydržím. Vždyť já každičký den vstávám v pět, v šest jsem v práci, vracím se domů na sedmou, když nemám pracovní večeři. Často i později. Víkendy jsou pro mne svátkem. Užívám si děti i ženu. Miluju je. Ale představ si mít víkend měsíc, každičký den. Vždyť já ji můžu klidně i zabít.“ A to, prosím, prohlásil skoro šedesátník, který se živí trestním právem.
Nevěřili byste, kolik mých dlouhá léta ženatých kamarádů teď jezdí domů přes domy svých přátel. Ne že by chtěli kohokoliv v této době potěšit neočekávanou a jistě nechtěnou návštěvou. Oni ani nic nevyžadují. Tiše sedí v zahradě a zírají do nikam. Jim se totiž nechce domů… Jeden z nich si dokonce pořídil letadélko. Ředitel banky. Má takovou pěknou rozkládací stoličku, co se dává ke stanu, sedne si uprostřed pole a pouští si kluzák. Ještě nedávno v rozhovoru pro Forbes jako hlavní prioritu uvedl rodinu. To dá rozum. Když ji člověk skoro nevidí, pak může být i prioritou…
Aniž bychom chtěli, aniž bychom po tom poznání toužili, tak se v dnešní nelehké době krystalicky jasně ukáže, zda žijete s někým, za kým se toužíte vracet…
Celou glosu si můžete pustit v úvodním videu.
Je součástí pořadu Záhady Josefa Klímy, který v premiéře vysílá Televize Seznam každý čtvrtek od 21:00. Archiv pořadu najdete zde.
A můžete nás sledovat také na Facebooku.
