Článek
Voda je život. Vedeme sice debaty o boji proti suchu a ochraně vody, ale zatím ji nevedeme o tom, jak ekonomicky racionálně řídit vodárenství. To se nám nedaří. Od 90. let v Česku mnohá města a obce uzavřely velmi problematické dlouhodobé smlouvy s nadnárodními korporacemi, z nichž se stali správci vody.
To korporace vybírají vodné a stočné, které se velmi zvyšuje, což každý vidí na svých účtech, a jen něco málo investují zpět do trubek, do opravy infrastruktury. A mají velmi krásné zisky.
Opravy mají na starosti stále města, ale ta na to nemají peníze. A kvůli těm dlouhodobým smlouvám dokonce ani nemůžou využívat evropské fondy. A tak ty trubky chátrají, někde jsou v hrozném stavu, až pětina pitné vody odteče někam jinam, zmizí v dírách.
Akumuluje se tam velký dluh, který se jednou bude muset zaplatit.
Situace je přitom ještě vážnější. Teď u některých smluv, které končí, hrozí, že se města nechají napálit podruhé. V Plzni koupili vodárnu zpět, ale velmi předraženě. Praha koupila menšinový podíl ve vodárně, ale nic neovládá a neřídí. V severních Čechách zaplatili dvě miliardy Veolii, ale je také velká otázka, jestli mají celou vodárnu k dispozici.
My prostě potřebujeme přijmout princip, že voda je veřejný statek. Jakási veřejná komodita, o kterou se musíme starat. Je to naprosto strategická záležitost, není to věc ke kšeftování. Už mám dost politiků, kteří o tom jenom žvaní! Potřebujeme jít konkrétně do velmi ostrého sporu s touto lobby a zařídit, aby správa vodárenství byla ekonomicky racionální.
Celou úvahu Davida Ondráčky si můžete pustit v úvodním videu.
Je součástí pořadu Záhady Josefa Klímy, který v premiéře vysílá Televize Seznam každý čtvrtek od 21:00. Archiv pořadu najdete zde.
A můžete nás sledovat také na Facebooku.
