Článek
Dalo by se to brát i jako opožděný dárek ke třicátému výročí listopadu 1989: Policejní Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu zahájil stíhání někdejšího generálního tajemníka Komunistické strany Československa Miloše Jakeše (97 let), bývalého předsedy vlády Lubomíra Štrougala (95 let) a exministra vnitra Vratislava Vajnara (89 let).
Viní je ze zneužití pravomoci, a to v souvislosti s používáním střelných zbraní na československých hranicích. I v tomto případě platí presumpce neviny.
Pocit zadostiučinění a dojem, že se vyrovnáváme s minulostí, ale vyprchá rychleji, než se vůbec stačí dostavit. Ta zpráva je podivná.
Z prvních informací není jasné, proč se ji dozvídáme v roce 2019 a ne třeba v roce 2009 nebo 1999 či ještě dříve. Věcně se nezměnilo nic, jde o záležitosti desítky let staré. Významně se změnil věk obviněných a věk eventuálních svědků. Rozdíl je v míře osobní paměti i v tom, že někteří lidé, včetně například rodinných příslušníků obětí železné opony, mezitím zemřeli.
Už proto je zpráva o stíhání komunistických prominentů zastaralá.
Kriminalisté podle ČTK tvrdí, že kvůli nečinnosti Jakeše, Štrougala a Vajnara bylo od března 1976 do konce roku 1989 zastřeleno či roztrháno psy devět lidí, kteří se snažili překročit československé hranice, a nejméně dalších sedm lidí bylo zraněno.
Jakeš i Štrougal byli členy předsednictva KSČ. Podle policistů měli změnit právní předpisy, které použití střelných zbraní umožňovaly.
Železná opona porušovala Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (platil od roku 1976), v tom má policie stoprocentně pravdu. Ale bere to za opačný konec. Z toho, že nezabránili použití střelných zbraní, viní samy strůjce systému. Který měl desítky dalších – i zločinných – důsledků, ničil životy tisícům lidí, učil lži.
Hlavní odpovědnost Miloše Jakeše a dalších, z nichž většina už je po smrti, přece spočívá v instalaci a provozování totalitního státu jako takového. Dá se to odvodit už z názvu samotné policejní instituce: zabývá se zločiny „komunismu“, tedy implicitně tím, co vyplynulo ze samotného společenského uspořádání. Jako „zločinný a zavrženíhodný“ deklaroval komunistický režim už zákon z roku 1993.
Jistě. Politbyro se mohlo (respektive mělo) usnést, že pohraničníci nemají po lidech – v režimním jazyce „narušitelích“ – střílet. Ale řešit to po třech desetiletích u soudu?
Vždycky se dá říct: alespoň něco, hledat spravedlnost v paragrafech je lepší pozdě nežli vůbec. Minimálně se bude mluvit o minulosti. V době, kdy bývalí pohraničníci chtějí vztyčit sochu hrdiny na Cínovci, je to cenné. Dobrá, ale justiční mlýny přece musí klapat rychleji.
