Článek
Nedávno jsme si připomněli několik smutných výročí vážících se k naší moderní historii. Jednak justiční vraždu, nebo chcete-li popravu doktorky Milady Horákové, levicové aktivistky, bojovnice za ženská práva. Jednak potupnou smrt protektorátního prezidenta dr. Emila Háchy v pankrácké věznici, kterou mu připravili demokraté. A v neposlední řadě druhé stanné právo, nacistické běsnění po útoku a smrti protektora Heydricha.
V roce 1942 se v rámci tohoto druhého stanného práva odehrála jedna z největších poprav Čechů během 2. světové války. Na Kobyliské střelnici bylo tehdy popraveno 71 českých vlastenců.
Měl jsem příležitost hovořit na dvou akcích, které se k těmto výročím vázaly. Jednak na akci ku příležitosti popravy doktorky Horákové a jednak na té Kobyliské střelnici. A v obou případech jsem si uvědomil, že můžeme k těmto lidem přistupovat několika způsoby. Buďto je můžeme úplně ignorovat, což se obávám, že dělá větší část české společnosti, nebo o nich můžeme přemýšlet jako o jakémsi symbolu, o tom nápisu na Kobyliské střelnici, který je ale jen kusem kovu. Připomíná sice jména, ale my za nimi už nic nevidíme. Anebo – a to si myslím, že je nejsprávnější a potřebné pro českou společnost, se můžeme snažit za těmi jmény, za papírovými, čítankovými hrdiny vidět skutečné lidi, kteří až do oné tragédie, do sebeobětování prožívali podobné životy, jaké prožíváme my. Kteří se snažili o to, čemu dneska říkáme občanská společnost.
Celou úvahu Jiřího Padevěta si můžete pustit v úvodním videu.
Je součástí pořadu Záhady Josefa Klímy, který v premiéře vysílá Televize Seznam každý čtvrtek od 21:00. Archiv pořadu najdete zde.
A můžete nás sledovat také na Facebooku.
