Článek
Koexistence pohlaví je takřka jako puzzle. A nejde to vzdát, dokud člověk nenajde ten poslední správný dílek.
Kdysi dávno, když jsem byla malá, jsme jako holčičky mívaly památníčky – takové růžové a světle modré nostalgické knížky. A mně tam napsala profesorka klavíru bezútěšnou větu, zněla přesně takhle: ‚Nevaž své srdce k ničemu, nebude ti zatěžko se s tím loučiti.‘
Nevím proč, ale zůstala mi navždy v hlavě. A podtextově jsem vnímala koexistenci s druhým pohlavím jako konkurenční, ne jako symbiotickou. A nemůžu z toho vinit svoje rodiče, protože ti měli vztah krásný.
Trvalo mi to extrémně dlouho, kdy jsem se vůči genderu vymezovala. A tiše jsem doufala, že v rámci generace mé dcery nastane velká změna. Že už se na pohlaví jako takové nikdo ptát nebude. Jaká mýlka.
Nedávno jsem tady měla spolužačky Bibiany, seděly všechny kolem jednoho stolu a ukazovaly mi krátkometrážní film o archetypech a o předsudcích. Bylo tam všechno. Od polykání spermatu po teplé večeře přes krátkou minisukni.
Ta nejchytřejší z nich argumentovala: Ukazovala jsem, Báro, tenhle film svému tatínkovi a ten se totálně pohoršil. Samozřejmě, že jsem ji vybavila jak Peterssonem, tak Houellebecqem, ale animozitu v její duši jsem překonat neuměla.
Snažila jsem se jí vysvětlit, že její táta patří k padesátníkům. K té poslední generaci bílého muže, která vlastně žila v paradigmatech, která jsou už dnes jenom možnostmi. Ne jistotami.
Nechápala mě. Ani když jsem argumentovala láskyplným manželstvím své babičky. Až pak, nakonec, když jsem jí řekla zásadní větu, že vlastně na světě není nic hezčího než opravdu milovat muže, až pak i tahle osmnáctka aspoň trochu ustoupila.
Celou glosu Báry Nesvadbové si můžete pustit v úvodním videu. Je součástí pořadu Záhady Josefa Klímy, který vysílá Televize Seznam v premiéře každý čtvrtek od 20:00.
Archiv pořadu najdete zde.
A můžete nás sledovat také na Facebooku.
