Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Británie se baví na účet Tima Martina, zakladatele sítě hospod Wetherspoons. Některé z nich přestaly čepovat oblíbená zahraniční piva, a to kvůli špatnému zásobování. S tím se potýká celá země. Důvodem je částečně pandemie, z větší části však důsledky brexitu. Ten komplikuje nejen import, ale i provoz mnoha podniků, včetně hospod. Jednoduše řečeno, zemi chybí levná pracovní síla, která po Brexitu musela odejít. Největší nedostatek je v tuto chvíli řidičů nákladních aut.
Martin byl od roku 2016 jedním z nejvlivnějších podporovatelů brexitu. Myšlenka společné Evropy se mu nezamlouvala nikdy. Už v roce 2002 nechal vytisknout půl milionu pivních tácků, vyzývajících voliče a pijáky, aby nepodpořili přijetí eura. Dalších půl milionu tácků obstaral v roce 2016. To už patřilo řetězci, v němž Martin vlastní asi třetinu akcií, víc než 900 hospod. A zase to vyšlo: v referendu si v tom roce voliči odhlasovali opuštění EU.
Martin je typem podnikatele „exota“. Měří skoro dva metry, je hlučný a zábavný, druh člověka, u kterého nevíte, co si o něm myslet. Nepochybně má charisma, které mu pomohlo vybudovat velký a prosperující podnik. A taky ego, a jedno s druhým si překáží, jak už to bývá. Proslavil se v devadesátých letech účesem zvaným „mullet“, à la Jaromír Jágr. Ostentativně tvrdil, že ho politika nezajímá (naposled volil ve volbách v roce 1992), ale zároveň se vždycky a ochotně vyjadřoval ke všemu. „Někdo ve Financial Times napsal, že jsem amatérský filosof. To je urážka, ale zároveň pravda,“ řekl v rozhovoru s deníkem Guardian v roce 2016.
Odhaduje se, že Británii chybí nějakých 100 tisíc řidičů kamionů. McDonald’s stáhl z nabídky mléčné koktejly a nápoje v lahvích, KFC hlásí nedostatek kuřat, síť obchodů a služeb Co-op se podle médií potýká s největším nedostatkem potravin v historii. Proč tedy budí tolik pozornosti právě pivo v hostincích Wetherspoons?
Je to asi určitá představa jakési naivní „vyšší spravedlnosti“, toho, že funguje ona pomyslná (a samozřejmě nesmyslná) „karma“, která zapříčiní, že se lidem nakonec vždy vymstí jejich názory, případně skutky. U Tima Martina je to navíc silnější v tom, že jako provozovatel populárních hostinců mohl být jedním z faktorů, které ručičku veřejného mínění nakonec opravdu posunuly směrem k brexitu.
Zároveň platí, že je na kritiku zvyklý. V deset let starém rozhovoru líčil, jak ho zasáhl kritický článek v novinách, který vyšel, když se s akciemi jeho firmy začalo v roce 1992 veřejně obchodovat. Noviny předpovídaly rychlý krach a doporučovaly investorům, ať svůj podíl rychle prodají.
Martin v té době rychle rozšiřoval síť svých podniků a protože hospody nebyly na prodej, budoval je v bývalých obchodech, divadelních sálech i dalších objektech. Jeho zbraní proti konkurenci bylo levné pivo, dobré jídlo, žádná hudba a přívětivá obsluha. Která pokud možno zná štamgasty jménem. Jak později řekl, „vymodeloval“ svou představu podle článku spisovatele George Orwella z roku 1946.
A kritika mu nevadila. „Nejdřív jsem byl zničený, ale pak jsem pochopil, že když vám ostatní věští neúspěch, je to vždycky dobré znamení,“ říká. Rok poté, co kritika jeho podnikání vyšla, byla cena akcií dvojnásobná. Martin má článek dodnes zarámovaný na stěně kanceláře. Zvyknul si být tím, koho ostatní podceňují, Angličané těmhle lidem říkají „underdogs“ a o to větší je pak překvapení ostatních, když se jim pak povede triumf.
Legenda říká, že Martin pojmenoval svou firmu podle učitele ze základní školy, který mu říkal, že z něj nikdy nic pořádného nebude. To se mýlil. Martin vystudoval práva na Nottinghamské univerzitě a ve stejném roce si otevřel svou první hospodu. Dnes jich má zhruba tisícovku.
Jakkoli dnes odpůrci brexitu se zadostiučiněním glosují, že Tim Martin má to, co si zaslouží, nemyslím si, že je to nějaké vítězství. Mohli by slavit, že došlo na jejich slova, ale stejně to nemají čím zapít. Berme to spíš jako obecnější ponaučení: když je někdo brilantní byznysmen, a to Tim Martin určitě je, neznamená to, že rozumí zároveň světu, politice či čemukoli jinému. Jeho svět je jeho byznys. Můžeme mu svěřit peníze, ale ne svou budoucnost. Pivní tácky, byť s vytištěným politickým názorem, mají zůstat jen pivními tácky.
A bohužel, žádná „karma“ se nekoná. S brexitem už nikdo nehne, pivo se do Wetherspoons ale zase vrátí. Hostince, kde nehraje hudba a hospodský vás zná jménem, jen tak něco nepoloží.
