Článek
Česku chybí představa, kdy a hlavně jak se dostat z pasti stamiliardových rozpočtových schodků.
Vládu v posledních dnech pozoruhodně koordinovaně vyděsil pohled na vymetené dno státní pokladny. A rovnou si řekněme, že ta metafora úplně nesedí, protože Česko žije už léta na dluh. Všechno, co se ve státní kase objeví, z ní zase rychle zmizí, a ještě přibude na vedlejší hromádce pár dluhopisů a závazků.
Každopádně platí, že nejprve jsme slyšeli ustaranou ministryni financí, která prohlásila, že při současných nárocích vydrží vládě půlbilionový schodek rozpočtu nanejvýš do června. Pak se bude muset buď škrtat, nebo se budeme muset naučit do rozpočtové bilance zapisovat ještě bizarnější čísla, než je 500 miliard korun.
A o pár dní později se ministr zdravotnictví podivil, že s rezervami na svých účtech vydrží zdravotní pojišťovny přibližně do konce roku.
Na tomto místě se sluší připsat malé, ale nikoli nevýznamné plus Adamu Vojtěchovi, dnes sběrateli politických trafik, ale ještě nedávno docela dobrému ministrovi zdravotnictví. Byl to on, kdo během svého působení v tučných letech odolával tlaku odborářů na rozpuštění rezerv v pojišťovnách. Naopak se v lepších časech snažil rezervy navyšovat a dostal je bezmála na předkrizovou úroveň roku 2008. A byl to rovněž Vojtěch, který ještě v poměrně rané fázi koronakrize prosadil navýšení plateb za státní pojištěnce pro letošní rok o 50 miliard. Vypadalo to možná až přehnaně, ale je zjevné, že díky těmto penězům a uhájeným rezervám v pojišťovnách zdravotnictví pořád jakž takž stojí na nohou.
Dvě minuty
Pravidelné autorské glosy osobností Seznam Zpráv. Názory, postřehy, komentáře. Ve dvou minutách, v textu a zvuku, každý všední den.
Dvě minuty můžete poslouchat i v Apple Podcasts, Spotify a dalších podcastových aplikacích.
Ano, covidová pandemie stojí peníze. Výdaje na zdravotnictví jsou přinejmenším v této nejhlubší fázi krize obhajitelné bez problémů.
Ale dokonce ani ministryni financí nikdo nevyčítá samotný fakt, že státní výdaje nyní rostou. Ekonomové tomu říkají „fiskální expanze“, politici „pumpování peněz do ekonomiky“.
Co ale ministryni financí vyčítat lze, je poměr ceny a výkonu. Příliš mnoho peněz se utopilo v administrativě desítek opožděných dílčích pomocných programů, příliš mnoho jich končí v betonu, protože sofistikovanější investice neumíme včas připravit.
A co je snad úplně nejhorší, chybí plán toho, čemu ekonomové říkají „konsolidace veřejných financí“ a politici „utahování opasků“. Vůbec nevíme, kdy a hlavně jak se nám podaří z pasti stamiliardových rozpočtových schodků vyklouznout.
A to bude do budoucna mnohem větší problém než současné zděšení nad tím, že zdravotní krize je po čertech drahý špás.
