Glosa: Dobré zprávy z nemocnice v Uherském Hradišti

Šlechetné skutky, o kterých se tolik nemluví.

Před několika týdny jsem pracoval jako dobrovolník-novinář v Uherskohradišťské nemocnici. Jednou zrána jsem seděl v lobby a psal si poznámky. K recepci přišel mladý pár se třemi kyblíky plnými nádherných bílých růží. Odpadla jim prý svatba, říkali, a tak by rádi květiny věnovali personálu. Ten den odcházely sestřičky z ARA veselejší s voňavými růžemi v náručí.

Jiní lidé zas nechali krabice džusů, cukrovinek, krémů na ruce a ovoce na recepci se vzkazem: vyřiďte, že si práce zdravotníků vážíme. A odešli. Pan Petr Bílavčík podstoupil v nemocnici vyšetření. Když přišel na kontrolu, nesl v podpaží kávovar. A nejen to. Vzkázal, ať si každé oddělení něco přeje a on že jim to přinese. Jako dík za jejich práci. Takže personál dostal nové rádio nebo soda-stream. Koncem října dorazila do nemocnice myčka na nádobí, aby prý personálu ušetřila čas, který mohou věnovat pacientům. S podpisem: Steelmeťáci ze Staráku.

Minulý týden jsem si všiml na Twitteru fotografie: Těchto sedm a půl kilogramu uzeného lososa a velké bonboniéry se dnes vydávají z Oslo ke zdravotnickému personálu Uherskohradišťské nemocnice jako mé poděkování za jeho statečnost a nasazení v boji proti covidu-19. Dar od českého velvyslance v Norsku Jaroslava Knota. Proč, napsal jsem mu. Nechtěl, abych to publikoval, ale nakonec jsem ho přemluvil. V e-mailu píše, že jeho maminka v místní nemocnici učila nemocné děti. Taťka byl čtvrtstoletí lékařem na ARO, jeho sestra je aktuálně primářkou na kožním oddělení. Vzkaz k lososům a čokoládě nepřipojil. To si vůči, cituji, hrdinkám a hrdinům z nemocnice prý netroufl. Dodal jen, že jim snad bude chutnat.

Tito a další a další drobní dárci, kteří netouží po popularitě, nechť nám v této době připomínají, že v lidech je víc toho dobrého. I když se o tom méně píše, mluví, a možná není to ani tolik vidět.