Glosa: Chvála kompromisu, zašlého výdobytku demokracie

Do české politiky se vrací jev, na který už jsme pomalu zapomněli. Schopnost se normálně domluvit.

V české vládní politice se zažil styl, který připomíná spíš hru na přetlačovanou v režii dominantních osobností. Samozřejmě, politika je vždycky o potýkání a poměřování, v zásadě je to konkurenční soutěž. Ve zdejším provedení se však mnohdy nedalo ubránit dojmu, že míra sebeprosazování je opravdu zbytečná a na škodu.

Určitě to souviselo s osobním naturelem těch nejvýraznějších lídrů, kteří předsedali vládě. Václav Klaus i Miloš Zeman považovali koalici v lepším případě za nutné zlo. Obzvlášť druhý jmenovaný vždy upřednostňoval jednání z pozice síly. Stačí si připomenout jeden ze Zemanových bonmotů o stupňování slova nepřítel: nepřítel-úhlavní nepřítel-koaliční partner. Když pak Zeman nastoupil do prezidentské funkce, nátlakový přístup rozvinul do nových rozměrů i na Hradě.

Podobně chápe koaliční politiku i Andrej Babiš. Během prvního působení ve vládě do svého hlavního koaličního partnera ČSSD vytrvale bušil, zároveň sociálním demokratům „tuneloval“ jejich voliče. Katastrofu ČSSD pak Babiš dokončil tím, že ji přilákal do kabinetu, opět z pozice síly, kterou mu dávala záruka prezidenta Zemana, že bude premiérem tak jako tak.

Ve srovnání s tím je počínání vítězných formací Spolu a Starostů s Piráty jiné. Z jednání o nové vládě je cítit nesporná vůle po kompromisu. Všechno se vyvíjí poměrně hladce, až se tomu nechce věřit.

Cynik může trefně poznamenat, že koalicím ani nic jiného nezbývá. Fakticky jde o pět stran, z nichž žádná není tak silná, aby mohla ostatním diktovat podmínky. Jistě, ochota k dohodě je do značné míry určena tím, že není jiné cesty. Nepodceňujme však osobní stránku věci. Politikům, jako je Petr Fiala nebo Vít Rakušan, můžeme vyčítat leccos, ale nelze jim upřít schopnost kompromisu.

Kompromisní styl vládnutí přitom nemá na růžích ustláno. Soudržnost pětičlenné koalice bude od počátku testována potýkáním se s nárůstem cen za energie, astronomickým rozpočtovým schodkem a všemi dalšími výzvami. Na druhé straně stojí předvolební sliby, kterým by měly vládní strany dostát. Právě krizové situace mohou svádět k hledání jednoduššího řešení v podobě volání po jednom autoritativním šéfovi.

Možná nová koalice celkem brzy pohoří, třeba nakonec nebude tak stabilní, jak se v počátcích zdá. Politika založená na umění dohody si však zaslouží po delší době šanci. Demokracie totiž není zápas sumó. K demokracii bytostně patří kompromis, jeho prostřednictvím nese demokracie skutečné plody. Ne vůdce s širokými pravomocemi, ale dohoda je to, co dělá demokracii opravdu efektivní. A platí to i obráceně. Pokud o kompromis nestojíme a budeme ho považovat za něco slabošského, tak vlastně nestojíme o demokracii.