Glosa: „Cizáci“ si zaslouží šanci. Dokonce i Babiš

Zkusme Andreji Babišovi vysvětlit, proč v jeho případě zní varování před příliš liberálním přístupem k migraci jako střelba do vlastní nohy.

Když vede Tomio Okamura xenofobní kampaň proti „migrantům“ (ať už to znamená cokoliv), vypadá to možná trochu zvláštně. Ale Okamura je Čech, má českou maminku, většinu života prožil v Česku a můžeme snad jen poznamenat, že to chce solidní dávku cynismu, když se do něčeho takového pouští člověk, který si kvůli svému vzhledu užil v životě svoje.

Se slovenským rodákem Andrejem Babišem, který už zařadil do svého slovníku pojem „cizáci“, je to jiné. Zkusme mu tedy vysvětlit, proč právě v jeho případě zní varování před příliš liberálním přístupem k migraci tak nějak… jako střelba do vlastní nohy.

Česká republika se může chlubit velmi rozumnou a úspěšnou migrační politikou. Země zvládla několik migračních vln, třeba v době rozpadu Sovětského svazu či balkánských válek v 90. letech. Dodnes s dojetím vzpomínáme na velkorysý přístup vlády premiéra Zemana, která otevřela svou náruč a přijala více než tisícovku uprchlíků z převážně muslimského Kosova.

Mnoho migrantů se vrátilo domů. Mnozí zůstali a jejich potomci se stávají příslušníky společenské elity. Bez pracovníků ze zahraničí by už dávno zkolabovalo české zdravotnictví, stavebnictví či Kostelecké uzeniny.

A šanci dostali také lidé, kteří po rozdělení Československa toužili po nové šanci v samostatném Česku. Nebylo to vůbec tak jednoduché, jak by se mohlo vzhledem k blízkosti obou zemí zdát. I do Česka tehdy přicházeli lidé, jejichž životní příběh vybízel k otázkám, jak je to vlastně s jejich schopností přizpůsobit se tehdejším společenským normám. Lidé, kteří se aktivně podíleli na udržování totalitního režimu ve vlastní zemi, členové zločineckých organizací, přisluhovači tajné politické policie, lidé s nikdy neobjasněnými kontakty s organizovaným zločinem.

Lidé, kteří přitom neměli ke své nové vlasti žádný speciální vztah a třeba o občanství požádali až po téměř deseti letech pobytu – a stejně si pro jistotu ponechali i státní příslušnost své původní země.

Přesto je Česko přijalo. A mnoho z nich dosáhlo významných úspěchů v byznysu, či dokonce politice. Jistě, najdeme mezi nimi i takové, kteří mají aktuálně vážné problémy se zákonem a hrozí jim mnoho let vězení, ale to jsou naštěstí jen výjimky, které kazí pověst statisícům slušných „nových Čechů“.

Možná Andrej Babiš někoho takového zná. My také. Ale neměli bychom se dopustit té chyby, že kvůli politováníhodným výjimkám uděláme z Česka nesnesitelně xenofobní zemi, kterou jsme nikdy nebyli.