Článek
Opozice, která se ve Sněmovně dožadovala konkrétnějšího vládního plánu na boj s epidemií nového koronaviru, se nedočkala. Ačkoli vláda sedí na hromadách dat o vývoji nákazy, z nichž je nepochybně možné odvozovat nejrůznější plány, strategie a scénáře vývoje, ministři se o ně s poslanci nepodělili. Ministr vnitra Jan Hamáček dokonce na plénu Sněmovny prohlásil, že „nikdo z nás nemá detailní plán A, B, C, D, jak tu epidemii zvládneme, protože ta situace se průběžně vyvíjí“.
Jestliže platí Hamáčkovo tvrzení, pak skutečně není důvod vydávat vládě mocenský bianco šek na další celý měsíc. Flexibilita nákupů ochranných prostředků, akční rozhodování přes mimořádná opatření, usnadnění zákazů zasahujících do občanských práv, to všechno vládě jistě vyhovuje a je to v boji s epidemií pravděpodobně i potřeba. Tím spíš ale vláda musí současně podléhat ústavní parlamentní kontrole. Poslanci si navíc také v mimořádné situaci rádi užijí své chvíle slávy a všichni se mohli přetrhnout, aby ujistili vládu, že bude-li třeba, sejdou se v jednacím sále klidně ze dne na den. Takže náhlé ochromení kabinetu kvůli nefunkčnímu Parlamentu by opravdu hrozit nemělo.
Spolupráce mezi vládou a Parlamentem ale není důležitá jen pro udržení povědomí o základních ústavních principech kontroly moci, ale i z mnohem pragmatičtějších a praktičtějších důvodů.
Vláda jedná rychle, zlí jazykové by snad řekli dokonce chaoticky, a tak nutně vznikají chyby a paskvily. Třeba jako slavná pomoc živnostníkům programem „pětadvacítka“. Kdybychom byli, dejme tomu, v Maďarsku, kde Orbánův kabinet činnost parlamentu pozastavil a vládne prostřednictvím dekretů, vláda by prostě „pětadvacítku“ vyhlásila. A pak by se náramně divila, že přes kritérium poklesu tržeb v nekrizových měsících se k pomoci nikdo nedostane.
Česká vláda ovšem na takovou věc potřebuje schválit zákon, proto musí s návrhem do Parlamentu a ještě předtím na veřejnost. Veřejná debata vzápětí pomohla vládě zjistit, že původní pomoc navrhli úředníci, kteří nikdy neviděli živnostníka a zřejmě ani účetnictví. Do Parlamentu už proto dorazí rozumnější návrh a poslanci dostanou šanci jej během noci vyladit k užitečnosti.
Nouzový stav poskytuje vládě akceschopnost, ale také ji zbytečně svádí k pocitu vlastní všemocnosti a neomylnosti. Mocenským suverénem přitom není podle české ústavy vláda, ale Parlament. Vůbec neuškodí, když si to vláda zhruba jednou za 14 dní při žádosti o prodloužení nouzového stavu připomene. Za měsíc by na to mohla snadno zapomenout.
