Článek
Při vědomí, že příštích mnoho týdnů strávím doma, kde po mně děti během Zoom porady budou házet kaštany dožadujíce se další partičky Dobble, a nejpozději od jedenácté se začnou pídit po svých špagetách, se mi to neříká snadno, ale vládou „nařízený“ home office je jedinou správnou cestou.
Došlo mi to včera, kdy jsem po dlouhé době konečně mohl opustit burácející domov a vydal jsem se autem do nádherně chill-outové kanceláře. Situace v ulicích je zásadně odlišná od jarních měsíců. Vyděšení lidé tehdy skutečně zůstali zabarikádovaní ve svých domovech a ulice vypadaly, jako by všem vehiklům došel benzin. Jaký to rozdíl oproti dnešku. Provoz sice je volnější, než běžně ve špičkách bývá, přesto mi cesta z rodného okresního města do krajské metropole netrvala osm minut jako na jaře, ale dobrých dvacet. Zaplněnost silnic přitom asi může posloužit jako jeden z indikátorů, jak moc berou lidé vážně ono až do nesnesitelnosti omílané „zůstaňte doma“. Neberou. Business as usual.
Home office je pro mě každodenním zenovým cvičením. Denně selhávám. Nervy napjaté jak opratě opakovaně praskají, křičím, mlátím dveřmi, kopu do gauče, v kritických dnech řvu dokonce i na stoické kočky. Přesto jej nyní rád podstoupím.
Jestliže statistiky ukazují, že se lidé nejčastěji nakazí v práci, je asi za aktuální situace, kdy se v Česku staví polní nemocnice (kristepane, kdo by tomu před rokem uvěřil), moudré se kolegům raději vyhnout.
V předchozích řádcích s nadsázkou pláču nad peklem práce z domova. Přitom mohu být pochopitelně rád, že mi ji povaha mého zaměstnání umožňuje.
Myslím na všechny, kdo takové štěstí nemají a případnému útoku viru musí denně zas a znovu čelit tam venku.
I kvůli nim si teď odpusťme soustředěný klid kanceláří, kvalitní kafe zdarma i chytré kolegy, s nimiž je radost se vidět.
Když už i hejtman našeho kraje Martin Půta, který se ve svých covidových prohlášeních vždy držel zpátky, snažil se zůstat striktně věcný a především antipanický, včera prohlásil, že je situace v „naší zemi vinou neschopné vlády strašidelná“, balancujeme zjevně na hraně pandemické rokle.
