Článek
Málokdo vám řekne, že obdivuje Borise Johnsona. Pro někoho je populistou a architektem brexitu (kterému původně sám nevěřil), pro jiné politickým klaunem a milovníkem rozmáchlých gest. A taky bonmotů, jako náš prezident. Navíc působí jako muž, který má dost problémů sám se sebou a se svým soukromým životem, než aby byl schopen řídit zemi. Tím spíš v době krize.
Nikdy nevzbuzoval velká očekávání, jako například Tony Blair, a bralo se jako velmi nepravděpodobné, že se do historie britské politiky zapíše jinak než jako zábavná, nedlouho trvající anekdota. Ale zároveň platí, že je v politice už vlastně velmi dlouho a že zaznamenává jeden úspěch za druhým, a přitom žádný zásadní neúspěch.
A nejvíc mě fascinuje to, že v době, která má aspoň zdánlivě velké nároky na osobní integritu a politickou korektnost, může být úspěšný politik, jehož soukromý život i názory působí tak neuspořádaně a neučesaně.
Zásadně ho nepoškodil ani rozvod a svatba s mladší partnerkou, ani pověsti o jeho údajných finančních problémech. Soustředěná palba bývalého spojence Dominika Cummingse, který ho prezentoval jako dezorganizovaného a manažersky neschopného, šla mimo terč.
Ba naopak, jakoby Boris Johnson svými nedokonalostmi a chybami vzbuzoval sympatie. Je ztělesněním Británie, která sice už dávno není světovou velmocí, ale drží si svůj styl, důstojnost a šarm.
Pandemie ukázala Johnsonovy slabiny i silné stránky, v tom to je stejné jako u většiny světových politiků. Úspěchy střídaly prohry a pro politickou budoucnost britského premiéra je důležité, že se Brity podařilo rychle naočkovat a že vláda teď v létě mohla zrušit většinu covidových omezení. Ještě zdaleka není vyhráno, stejně jako v ostatních zemích, ale sportovní terminologií by se dalo říct, že Boris Johnson vede na body.
No a pak je tu Johnsonův osobní přístup. Britský premiér byl jedním z prvních světových politiků, kteří covidem onemocněli, a to ještě s velmi vážným průběhem. Nevíme, nakolik to zdramatizovala média či jeho poradci, ale v podstatě to vypadalo, že jeho život visel na vlásku. Mohlo to mít dopad na další rozhodování vlády, třeba v tom, že anglické lockdowny byly přísnější než v mnoha jiných zemích.
Premiér však změnil i své chování. Začal víc sportovat, změnil dietu („méně sýru a choriza večer u televize“, četli jsme), za uplynulý rok zhubl zhruba o 12 kilogramů. A teď k tomu přidal ještě abstinenci, byť zatím dočasnou. Oznámil, že do druhého porodu své manželky, očekávaného kolem Vánoc, přestává „ze solidarity“ pít alkohol.
Není to malá věc, Johnson si spotřebu alkoholu nikdy zvlášť nehlídal. Před dvěma lety v červnu dokonce noviny zevrubně probíraly incident, kdy v bytě tehdy poslance Johnsona (premiérem se stal v červenci) došlo k hlasité hádce s jeho přítelkyní (současnou ženou) a sousedé kvůli podezření z domácího násilí dokonce zavolali policii.
Důvodem tehdy mělo být červené víno, které Johnson rozlil na pohovku, asi když usnul u televize. Noviny citovaly sousedy, kteří údajně slyšeli, jak na budoucího premiéra jeho budoucí žena křičí, že je celkově k ničemu a že je zkažený člověk, kterému nezáleží na penězích ani na ničem jiném.
A vida, dnes mu na jeho ženě záleží tolik, že ji v její těhotenské abstinenci chce podpořit vlastním příkladem. Není to zas tak úplná novinka, Johnson už na podzim v roce 2019 tvrdil, že přestává pít, dokud se „nevyřeší brexit“. Zpočátku nebylo jasné, zda tím myslí do ledna 2020, anebo až do konce přechodného období do ledna 2021, ale nejistotu nakonec vyřešila fotografie ze skotské palírny se sklenkou whisky v ruce.
Nynější, nové rozhodnutí Borise Johnsona nepít do konce roku, vzbudilo v samotné Británii značný ohlas. V novinách zejména u sloupkařů a komentátorů podobného věku, kteří se hlásí k tomu, že už alkohol také omezili, anebo to mají v plánu. Je to vlastně hezké: ikona nedisciplinovanosti se pro své vrstevníky stane na stará kolena osobním vzorem!
Samozřejmě se v této souvislosti často připomíná Winston Churchill, jehož životopis Johnson napsal a který je jeho politickým hrdinou. A byl také vyhlášeným alkoholikem, a to i na poměry své doby. Dnes doporučované množství, které mohou dle lékařů vypít „uměření pijáci“ za týden, zkonzumoval Churchill každý den přibližně do oběda. Avšak jak se teď ukazuje, láska k alkoholu u politiků i jejich voličů ztrácí na popularitě.
Ne že by abstinence byla sama o sobě něčím, co politika automaticky vylepší. Zásluhou bonmotů Miloše Zemana víme, že abstinent (a ke konci života vegetarián, ale to sem nepatří) byl Adolf Hitler, avšak podívejme se na mocné muže nedávnější minulosti: nepije například George W. Bush, který je ovšem bývalý alkoholik, a údajně nikdy se nedotkl alkoholu Donald Trump (byť v médiích se objevily články, které to zpochybňovaly).
Boris Johnson na obálce nového čísla britského satirického magazínu Private Eye.
Když se vrátím k Borisi Johnsonovi, odvážil bych se tvrdit, že pro mou generaci padesátníků je politikem a mužem vzbuzujícím rozporuplné pocity. Na jednu stranu je symbolem toho nehezkého a špatného, co je s naším věkem spojeno a s čím všichni bojujeme. Včetně těch skleniček alkoholu navíc a kusů salámu snědených před půlnocí.
Ale na druhou stranu vzbuzuje stejný Boris Johnson určitou naději, že i s tímhle „materiálem“ lze vést úspěšný a spokojený život i kariéru a že tam je stále potenciál pro zlepšení. Pro osobní růst, abych tak použil termín, který se do středního věku už jaksi z definice moc nehodí. Nebo jsme měli ten pocit.
Je to málo na to považovat britského premiéra za dobrého politika? Jak se to vezme. Barack Obama dostal Nobelovu cenu v momentě, kdy ještě neudělal jako prezident vůbec nic. Boris Johnson aspoň na čas přestal pít a ničit pohovku své ženy červeným vínem. Mně to stačí.
Na dálku mu dnes večer připiju jedním Guinessem v pražské irské hospodě. Jedním, to zdůrazňuji. Jako vyděšený muž středního věku jsem od covidu pití také dost omezil.
