Článek
Jít do ulic protestovat vyžaduje notnou dávku kuráže. Vydržet protestovat měsíc v kuse – navíc v zemi s autoritářským režimem – tím pádem už něco znamená. Bělorusko vstoupilo do třicátého prvního dne od demonstrací, které se v zemi rozhořely po zmanipulovaných prezidentských volbách.
Víte, jak se říká takové to klasické „ženy, víno, zpěv“? Ta nedotknutelná trojice nabrala v Bělorusku trochu jinou podobu – můžeme mluvit o „ženách, solidaritě a násilí“. Právě tento nesourodý mix vystihuje, co se za poslední měsíc v zemi událo.
Ženy jsou – nebo dosud byly – z velké části hybatelkami povolebního dění. Pojďme na to popořadě: hlavní protikandidátkou posledního evropského diktátora Alexandra Lukašenka byla Svjatlana Cichanouská. Lukašenko před volbami prohlásil, že se s ní nemá o čem bavit, že by mu maximálně pověděla, jak uvařit dětem. No, z dalšího vývoje musí být tenhle známý nepřítel žen překvapený. Dovolily si přece jen přinést světu víc než jen svou krásu, což je podle autoritáře jejich hlavní úloha.
Do voleb šla Cichanouská spolu s dalšími dvěma ženami, přičemž všechny jsou teď (ne zrovna dobrovolně) buď v exilu, nebo v detenci. Bělorusky ale měly vliv i na vývoj protestů. První, velmi intenzivní akce vystřídaly pokojné a početné ženské demonstrace, na nichž ženy v bílém a s květinou v ruce požadovaly konec násilností. A vyšlo to. Bělorusky teď mají snad největší pozornost v historii – a je jasné, že se jí jen tak nepustí. A také že jsou o dost schopnější, než by byl Lukašenko ochoten připustit.
Dvě minuty
Pravidelné autorské glosy osobností Seznam Zpráv.
Názory, postřehy, komentáře. Ve dvou minutách, v textu a zvuku, každý všední den.
Archiv všech glos najdete tady, podcasty a další audio Seznam Zpráv tady.
K druhému bodu: rozhovory, které jsem vedla na lince Praha–Minsk, spojovalo jedno. Myšlenka solidarity. Takové, která nemá v běloruském kontextu obdoby. Lidé se zajímají, nabízejí si navzájem pomoc. Jedna respondentka mi dokonce řekla, že být u protestů bylo jako být u zrodu národa. To mi přijde jako velmi pozitivní posun – Bělorusové nabývají sebevědomí, které jim Lukašenkův svazující režim dodá jen těžko.
Tím se dostáváme k třetímu zásadnímu faktoru protestů. Mě samotnou dost překvapila míra násilí, s jakou nastoupily bezpečnostní složky na demonstranty. Jen si vzpomeňte: tisíce zatčených, nespočet zraněných, dokonce i pár obětí na životech. Děsivá videa z detenčních center. A také výpovědi těch, které zatkli, plné šokujících detailů nastiňujících krutost běloruského vedení.
Násilnosti na chvíli ustaly, s příchodem září ale zase nabírají na intenzitě. Bezpečnostní složky to teď berou šmahem – zatýkají muže i ženy, dospělé i studenty. Při pohledu na zemi, která se snaží vymanit ze spárů nesvobodného režimu, mi je ouzko. Ale bojovnost Bělorusů zároveň hřeje a já jen doufám, že jim vydrží a v odporu vytrvají. A že poslední evropská země, kterou vede diktátor, bude jednou svobodná.
