Glosa: Bajka o hyenách a broukovi

„Proč nás, broučku, takhle urážíš?“

Za mnoha horami a mnoha řekami, v Zemi příběhů, žilo si poklidně jedno zvířecí společenství. Zvířata spolu pracovala, bavila se – a ano, občas se některá i hádala. I to totiž k takovému normálnímu společenství patří.

V čele společenství stálo malé bezpáteřní stvoření – starý mrzutý brouk. Nebylo to proto, že by byl nejmoudřejší nebo nejsilnější – jen dokázal všechna ta hádající se zvířata rozhádat ještě víc.

„To radši volit brouka než husu,“ ozývalo se od kachen.

„To už to hodím spíš broukovi než koni,“ hýkal osel.

Ale ani po zvolení náčelníkem nedokázal ten zlý brouk přestat myslet na to, jak je malý. A ta malost brzy přerostla v ještě větší zlomyslnost.

„Hej, losose, vrať se, odkud jsi připlul,“ křičel jednoho dne brouk, „vrať se zpátky do moře, my tady žádné cizáky v našem rybníčku nechceme!“

Losos samozřejmě odplout zpátky do moře nemusel, ale byl z toho všeho smutný.

Brouk se mu takhle ještě chvíli posmíval, pak ale uviděl kolem běžet hyeny.

„Fuj, vy hyeny,“ hulákal brouk, „vy jste tak odporná zvířata, pořád se jen vrháte na mršiny a jste ošklivé a nechutné. Vy hyeny jste… novináři!“

I hyeny byly z takové urážky smutné.

„Proč nás, broučku, takhle urážíš? Vždyť každému z nás dala příroda nějakou roli,“ pravily smutně hyeny.

Brouk se smál na celé kolo: „Nu, mně se nelíbíte, takže jste odporné.“

Takhle to šlo ještě mnoho jar. Tu více, tu méně brouk pokřikoval, posmíval se, pištěl a prskal na všechny strany.

Ale jak tohle všechno dělal, začala si na to postupně zvířata zvykat. „Hele, támhle jde brouk, nevšímejte si ho,“ říkala si. A tak začal brouk k pokřikování, posmívání, pištění a prskání ještě výskat, vřeštět, vrčet a vyhrožovat.

Třeba jelenovi takhle říkal: „Pokloň se mi, jelene, nebo ti zavřu příkop.“

Ale i na tohle si zvířata postupně navykla. Brouk se tak snažil být ještě zlomyslnější a ještě jízlivější, ale co naplat – už to bylo jen pořád to stejné dokola.

Jako všechno v přírodě i brouk zestárl a cítil, že se blíží jeho konec. Těšil se alespoň z toho, že zůstane svými urážkami navždy v paměti všech zvířat. Něco by po sobě zanechal, i kdyby jen zlobu, historie si ho zapamatuje.

Jednoho dne brouk pošel. Když to zjistila ostatní zvířata, některá se radovala. Další smutnila. Ale většina nebyla ani ráda, ani nerada. Bylo jim to tak nějak fuk.

„No co,“ říkala, „další průměrný, jen sprostý a jízlivý brouk. Teď už po něm ani PES neštěkne.“

I stalo se tak to, čeho se brouk obával nejvíce. Býval se tetelil z představy, že jeho jméno nikdy nevybledne. Zvířata se mu ale pomstila tím nejstrašnějším způsobem. Stačilo na něj prostě zapomenout.