Glosa: Ať Fiala zažaluje Zemana. Jako Zeman Havla

Přišel čas definitivně vyřešit, jak je to s prezidentovým právem zasahovat premiérovi do jeho personálních rozhodnutí.

Je to napínavé. Prosadí budoucí premiér Petr Fiala kompletní domluvenou sestavu své vlády, nebo nechá prezidenta Miloše Zemana škrtat v seznamu ministrů?

Zatím to probíhá podle očekávatelného scénáře. Prezident oznámil, že v jednom případě využije své „veto“, i když nic takového ústava nezná. Petr Fiala opáčil, že trvá na celé své soupisce, tedy včetně pirátského kandidáta na post ministra zahraničí Jana Lipavského.

Ani další průběh dramatu nepřekvapil: mluvčího prezidenta zase na chvílí pustili k Twitteru, aby citoval slova někdejšího prezidenta Václava Havla z roku 2001, podle nějž by hlava státu zesměšnila svou funkci, kdyby jen podepisovala, co před ní položí. Pro úplnost dodejme, že Václav Havel nakonec v tomto případě nakonec Miroslava Grégra místopředsedou vlády premiéra Zemana jmenoval, i když se mu nechtělo.

Do vzpomínek se ponořili i prezidentovi odpůrci a připomněli, jak se Miloš Zeman dožadoval v roce 1998 po Havlovi automatického schválení svých vládních nominací s argumentem, že prezident prostě podle ústavy nemá právo ministry nejmenovat. Byla to sice stejná ústava, ale jiný Miloš Zeman.

Následovaly rozličné názory ústavních právníků: podle jedné, početnější skupiny znamená věta „Prezident na návrh předsedy vlády jmenuje…“, že prezident prostě jmenuje.

Podle druhých sice jmenuje, ale nemusí to udělat automaticky a může to v některých případech odmítnout.

Zajímavá polemika, kdyby se odehrávala na právnické fakultě. Stát ale nepotřebuje až tak podnětnou debatu, jako spíš rozhodnutí a jistotu, co tedy ústava vlastně říká.

A to může udělat jediná instituce. Ústavní soud, na nějž se může s kompetenční žalobou obrátit předseda vlády. A aby bylo jasno, třeba se ukáže, že prezident opravdu nemusí jmenovat ministra, se kterým má zásadní rozpory v pohledu na některá témata zahraniční politiky, pokud hlava státu reprezentuje stát navenek. Autor této glosy netvrdí, že to tak je, jen se to touží dozvědět.

Stručně řečeno: kde leží hranice, kdy prezident působí jako garant celého ústavního procesu a může odmítnout návrh, pokud je kandidát na první pohled zcela nezpůsobilý vykonávat funkci, jakkoliv jsou v Česku hranice už značně posunuty? A od jaké chvíle musí respektovat fakt, že za vládu odpovídá její předseda?

Není to tak jednoduchá otázka, nechť Petr Fiala a Ústavní soud konají. Kompetenční žaloba není navíc gesto síly, jako třeba článek 66, podle nějž je možné nemocnému prezidentovi odebrat pravomoci, je to postup uměřený a prezident Zeman ho jistě sám ocení.

Třeba jen proto, že sám v roli premiéra neváhal a podal v roce 2000 kompetenční žalobu na prezidenta Havla: šlo o spor, zda může prezident jmenovat guvernéra ČNB bez ohledu na názor vlády. Ústavní soud během dvou měsíců rozhodl, že může. A od té doby máme jasno.

Takže přišel čas definitivně vyřešit, jak je to s prezidentovým právem zasahovat premiérovi do jeho personálních rozhodnutí. Nejde o Fialu a Zemana, jde o ústavu a chod státu.