Článek
V evropských zemích se od začátku roku vyměnily tři vlády. Pandemie nepandemie. Nikde neargumentovali tak jako v Česku tím, že za krize se nesmí „přepřahat“. A státy fungují vesele dál.
Kabinet Andreje Babiše už řadu měsíců vysílá jasné signály, že navzdory svému nevalnému počínání při potírání koronavirové pandemie a řadě zjevných průšvihů si Česká republika nemůže absolutně dovolit pád vlády v době národního ohrožení. Naznačuje, že by nastal chaos, armagedon, levá ruka by nevěděla, co dělá ta pravá. Osobně se domnívám, že tahle teze je úplně mylná a že na to jinde už dávno přišli.
Měsíc leden ještě ani nedoběhl do konce a jen v Evropě se už poroučely vlády Itálie, Nizozemska a Estonska. Co země, to jiný příběh, jiná politická kultura a jiný vliv na fungování státu. Ani v jedné zemi se ale nepřihodilo, že by zkolabovalo očkování veřejnosti proti koronaviru, že by ztroskotala komunikace úřadů nebo že by státní instituce nevěděly, co mají dělat.
Fungování státu tam totiž není založené na tom, který politik vede které ministerstvo, státní úřady nestojí a nepadají se svým ředitelem a šéfové národních agentur nejsou nesvéprávní a nečekají na noční SMS zprávu od ministerského předsedy, aby se dozvěděli, co mají dělat a jak o dané agendě mají na veřejnosti mluvit. Ze zkušenosti ze života v cizině dokonce vím, že v řadě evropských zemí i ti jedinci, kteří se nadstandardně zajímají o veřejné dění, mnohdy netuší, kdo stojí v čele kterého ministerstva.
Dvě minuty
Pravidelné autorské glosy osobností Seznam Zpráv. Názory, postřehy, komentáře. Ve dvou minutách, v textu a zvuku, každý všední den.
Dvě minuty můžete poslouchat i v Apple Podcasts, Spotify a dalších podcastových aplikacích.
Archiv všech glos najdete tady, podcasty a další audio Seznam Zpráv tady.
Proč by taky měli. Není to pro ně důležité a není to důležité pro chod státu. I kdyby kabinet zahynul při autonehodě cestou na výjezdní zasedání, země by v klíčových funkcích dál šlapala jako dobře namazaný stroj. Ať zemi svírá pandemie, nebo ne. Totální personifikace chodu země, která je hluboce zažitá v našich končinách a přijde nám bohužel normální, jinde normální není.
„S jeho jménem jsou spojeny aktuálně rozpracované dotační programy,“ píší bez uzardění třeba o Milanu Hniličkovi, který se ocitl v nesnázích, šéfové největších sportovních svazů v Česku, jakož i pan Jágr nebo paní Špotáková. Copak neslyšíte, jak je to absurdní? Pokud jsou dotační programy spojené s něčím jménem, pak to nejsou dobře nastavené programy a celý systém s prominutím „smrdí“.
Nebo takový národní koordinátor pro očkování Zdeněk Blahuta, který po své pondělní nečekané rezignaci pro iRozhlas prohlásil, že je strašně rád, že to má za sebou, a dodal: „Zvenku neodhadnete, jak to bude fungovat.“
A o tom to celé je. V Česku máme tendenci vytvořit úřad, namalovat funkci, dosadit do ní člověka, ale už nevytvoříme systém, na jehož základě by celé soukolí mělo fungovat a dělat něco prospěšného pro blaho země. Abych dal ještě jednou slovo Zdeňku Blahutovi: „Je to marné, je to marné, je to marné.“
