Glosa: 2035 – dva scénáře pandemie aneb Svět je velmi křehký

Máme před sebou dva možné scénáře toho, jak pandemie ovlivní naše životy a jak se o ní budeme v budoucnosti bavit.

Červenec 2035, scénář číslo 1:

Babi, povídej, jaké to bylo, když jste se mohli volně procházet venku, setkávat se s ostatními lidmi nebo i společně sportovat a cestovat?

- Bylo to nádherné. Nemusela jsi myslet na nic, prostě jsi šla, kam tě napadlo. V práci si za den potkala desítky lidí. Řešily se tam pracovní věci, ale byl čas pobavit se i o něčem jiném, což bylo milé a mnohem hřejivější, než se s někým bavit přes obrazovku. A večer jsme spolu šli třeba do hospody. Představ si, deset lidí sedělo těsně vedle sebe u jednoho stolu – bez skafandrů nebo dýchacích přístrojů, bez ničeho. Povídali jsme si, smáli jsme se, připíjeli jsme si na zdraví a bylo nám dobře.

To bylo krásné, babi, vůbec si takový večer neumím představit. Až budu velká, budu pomáhat, aby se lidstvo vrátilo do doby před pandemií. Přeju si, aby moje děti zažívaly podobné věci jako ty a nemuseli jsme se stýkat spolu a s kamarády jen přes obrazovku. Chtěla bych tebe i je vidět někdy naživo, dotknout se jich a slyšet jejich hlas.

- Ano. To bude krásné a určitě se ti to povede, ale teď nezapomeň pořádně vyvětrat ložnici po dezinfekci ozonem, než půjdeš spát. Dobrou noc, andílku.

Červenec 2035, scénář číslo 2:

Babi, to muselo být hrozný, když jste museli nosit respirátory i venku, nemohli jste se setkávat, chodit na koncerty, cestovat, jen jste byli doma a pracovali a učili se na dálku.

- Ano, bylo to šílený. Sice byl člověk víc s rodinou, měl klid a mohl si doma zařídit věci, na které neměl do té doby čas, ale bylo to hrozné, jako v apokalyptickém snu. Miliony lidí umřely a člověk měl pocit, že to nikdy neskočí, upadal do letargie, pomalu trouchnivěl a ztrácel radost ze života.

Naštěstí jsme se naučili s tím po několika těžkých vlnách bojovat. Pomohlo očkování, nové léky i to, že jsme důsledně chránili sebe i ostatní, když se začala situace znovu zhoršovat. A najednou se to zlomilo a bylo to pryč. Vyšli jsme z toho posíleni, i když s velkými ztrátami. A naučili jsme se vážit si toho, že můžeme chodit volně venku, setkávat se a žít. Pomohlo nám to pochopit, že to vůbec není samozřejmost.

Život je velmi křehký. Oba scénáře budoucího vývoje stojí těsně vedle sebe a až do poslední chvíle není jasné, který se naplní. Hranice mezi štěstím a utrpením je velmi tenká. Jasná je jen jedna věc – kdo to vzdá předčasně, lepší budoucnosti se nedočká. Zbývá tak jediné – být odvážný, trpělivý, silný a bojovat až do konce.