Článek
O případu nejznámějšího českého vězně Jiřího Kajínka natočil reportér Josef Klíma společně s Jankem Kroupou na tři desítky televizních reportáží. Klíma tak zná veškeré detaily z případu dvojnásobné nájemné vraždy, jež se odehrála v Plzni v roce 1993 a za kterou soud v roce 1998 Kajínkovi uložil trest doživotního vězení.
Téma Kajínek teď znovuotevřel prezident Miloš Zeman, který minulý týden řekl, že „vážně uvažuje o udělení milosti Jiřímu Kajínkovi, protože není zcela přesvědčen o jeho vině, a kromě toho sedí už dvacet let“. Co si o tom myslíte?
Já hlavně musím předeslat, že nevím, jestli je Kajínek vinen, nebo nevinen. S Jankem jsme o tom dlouhá léta diskutovali a dospěli jsme k tomu, že akorát víme, že vraždy neproběhly úplně tak, jak byly vyšetřeny a odsouzeny. Už z toho důvodu, že v té první fázi je vyšetřovali policisté, kteří - jak se ukázalo – se sami důvěrně znali jak s oběťmi, tak s tím zadavatelem. Byli za to později také soudně popotahováni, čili už to je jakási manipulace.
Děly se tam divné věci, kdy k té střelbě vůbec nemuselo dojít. Plzeňská policie se chystala zatknout toho Jandu (nakonec zastřelený podnikatel, pozn. red.) s těmi bratry Pokošovými (jeden z nich byl také zastřelen, pozn. red.)…
Za vydírání.
Za vydírání. A nejvyšší plzeňský šéf policie, pan Ladislav Kadeřábek, tehdy rozhodl: Ne, počkáme do pondělka. A o víkendu se to stalo. Je tam daleko víc věcí: Mechanika střelby, jedna z těch střel neprošla mechanismem zbraně, ten střelec musel zjevně přebíjet, protože se zasekla. Přebíjejte s dvěma pistolemi...
K tomu se ještě dostaneme. Na úvod bych se ale zeptal, co říkáte tomu, že Miloš Zeman po tolika letech pochybností, o kterých teď mluvíte, najednou přichází s tím, že vážně uvažuje o milosti?
Samozřejmě nechci podezírat pana prezidenta, že si tím dělá body před prezidentskou volbou, protože Kajínek se z mnoha mně nepochopitelných důvodů stal nejpopulárnějším českým vězněm a spousta národa mu fandí. Ale upřímně řečeno: Těch pochybností je tolik, že bych se ani nedivil, kdyby mu dal milost předchozí prezident Václav Klaus.
Ačkoliv jste s Jankem Kroupou napsali knížku s názvem Pravda o Kajínkovi, tak tedy pořád nevíte, jestli je vinen, nebo nevinen?
My si s Jankem myslíme, že ty vraždy proběhly jinak. Ale to neznamená, že na tom místě nemohl být Kajínek a nemohl střílet. Ale podle nás tam bylo víc osob, některé zůstaly nezjeveny - a ty mohly docela dobře střílet.
Mohli tam být dva střelci, jeden z nich Kajínek. Ale v tom případě už by byla míra Kajínkovy viny jiná, musel by ji soud jinak posoudit a třeba by Kajínek nebyl odsouzen na doživotí, ale zrovna na dvacet let. To, co nám vadí, je, že se neotevřel proces, zvlášť v době, kdy už je všechno promlčené, všichni by mohli mluvit otevřeně a bez obav, aniž by se museli bát, že budou obviněni třeba ze spoluúčasti… Proto nechápu, proč se tak neděje.
Jiří Kajínek v doprovodu policejních těžkooděnců v soudní síni.
O co opíráte své pochybnosti, když už tolik soudů je rozptýlilo a rozhodlo, že není důvod proces s Kajínkem obnovovat?
O řadu faktů, ve kterých se samozřejmě do detailů vyzná jen úzký klub přátel procesu Jiřího Kajínka, který je početný a který ví, kdo je Kronďák, kdo je Kreuzer, kdo je Pokoš, kdo je starší Pokoš… To všechno na téhle malé ploše není možné rozklíčovat.
Ty základní pochybnosti se týkají mechaniky činu. Podle nás tam bylo velmi obtížné, aby jeden člověk střílel ze dvou pistolí a zároveň přebíjel.
Myslíme si, že tam bylo víc střelců, a myslíme si, že na tom místě byl policista. Policista, který jezdil s Jandou a Pokošovými na všechny předchozí „vymáhačky“, byl s nimi ve velmi úzkém kontaktu. Tahle schůzka byla velmi podezřelá, jeli tam neozbrojení. Myslím, že jim někdo řekl, aby tam jeli neozbrojení.
Vy víte, který policista to byl?
Nevím. My si myslíme, že to byl policista, který v našem záznamu, když jsme ho dohnali do úzkých, řekl: Vypněte tu kameru, já dál nechci natáčet. Dnes už policistou není, ale nevím, kde a co dneska dělá. A tenhle policista, navíc jako psovod, který přijel na místo činu, označil trasu podezřelého pachatele úplně jinak, než že by utíkal jako Kajínek pryč a nechal se odvézt, ale obloukem se vrátil na místo činu.
Policisté, kteří byli na místě činu, nám říkali, kudy šel psovod. A podle něj se ten střelec vrátil na místo činu a přihlížel s ostatními, co se tam děje. To by zase nasvědčovalo tomu, že by to mohl být policista.
Všechno, co líčíte, zní logicky. Nicméně jak je možné, že všechny soudy, při všech odvoláních, řekly, že to bylo odsouzeno správně, a všechny soudy také zamítly obnovu procesu?
Ten původní soud to musel odsoudit, protože na základě vyšetřování tam byl opravdu logický řetězec výpovědí, kdy ten, kterého měl vydírat Janda a spol., opravdu sjednal prostřednictvím jistého Hegediše Kajínka, který to měl takzvaně urovnat, a Kajínka tam na místo činu přivezl jistý Ďurči a pak ho zase z místa činu odvezl… Problém je, že ti svědci, kteří tvořili ten řetězec, vzápětí začali svá svědectví odvolávat.
Tušíte proč?
Tvrdili, že byli policií manipulováni a že ta jejich svědectví jsou neplatná. Jenže pozdější soudy řekly, že tito svědci jsou nevěrohodní, protože to byly závadové osoby - a právě proto je ale policie tehdy mohla manipulovat.
Ale proč jim tedy ten původní soud uvěřil, když byly závadové osoby? Buď jsou to závadové osoby a vypovídají účelově, protože z toho chtějí mít nějaký zisk, nebo to nejsou závadové osoby a jsou pro mě dostatečně důvěryhodné dvakrát. To je ten základní problém tohohle případu.
Myslíte si tedy, že v pozadí tohoto případu je policejní manipulace?
Jednak policejní manipulace, jednak v té době byla plzeňská policie v jiné situaci, než je dneska. Byla rozdělená na dvě části a každá ta část spolupracovala s takovou místní podnikatelskou polomafií. A ty dvě části bojovaly proti sobě. A na tomto případu se všechno střetlo. Čili Kajínkův případ byl vlastně jako lakmusový papírek stavu plzeňské policie v roce 1993.
Pokud prezident udělí milost, tak se stejně asi už pravdu nedozvíme, za případem se definitivně zavře voda. Pokud nějaký nový svědek nezačne vypovídat.
Myslím, že pokud prezident milost udělí, tak ta situace zůstane stejná jako je teď. Kdybych já teď teoreticky šel na policii - protože znám všechny podrobnosti, dovedu ten čin naprosto přesně popsat - a prohlásil, že jsem to byl já, kdo tam 31. května 1993 střílel, tak by museli Kajínka taky pustit, protože by se ukázalo, že je nespravedlivě vězněn, a mně by nic nehrozilo, protože je vražda promlčená...
Ale k tomu se asi nechystáte.
Ne, ale může to udělat kdokoliv jiný. Chápete, že ta disproporce mezi tím, že vražda po dvaceti letech může být promlčená, ale zároveň pachatel může za vraždu dostat doživotí, otvírá obrovský prostor pro chvíli, kdy kdokoliv může přijít a prohlásit: Já jsem byl pachatel, a můžou propustit i pachatele, který je vinen. Vražda by podle mého názoru neměla být promlčená nikdy.
Svého času jste se museli s Jankem Kroupou potýkat s tím, že jste s Jankem Kroupou Jiřího Kajínka ve svých reportážích glorifikovali…
Ne, my jsme se naopak snažili Jiřího Kajínka odglorifikovat. Mockrát jsem přemýšlel, proč se stal nejslavnějším vězněm v téhle republice. Samozřejmě v tom sehrál roli i útěk, ke kterému došlo v roce 2000. Sedm let poté, co už seděl.
Do toho útěku o něm nikdo nevěděl. Ten útěk byl akrobatický, sportovní výkon, při kterém nikomu neublížil. Čili nemůžeme mu vyčítat, že by při tom ještě páchal nějaké násilí.
Veřejnost to svým způsobem obdivovala. My jsme zjistili, že on není žádná krvelačná vraždící bestie, že má naopak docela atypický životopis oproti ostatním kriminálníkům. Že to byl zloděj, ale že násilí takřka nikdy nepoužil.
Normální zloděj, loupežník. Ne vrah.
Normální zloděj. A třetí věc: Když ho pak u Marie Černé, manželky orlického vraha, zatkli, tak ho ukázali v televizi nahatého, jak ho ti těžkooděnci v tom zakouřeném bytě zatýkají. On tam vypadal jako mučedník z barokních obrazů, jak ho tam mordujou. A bylo před Vánoci, zvlášť ženy na to zareagovaly tak, že mu začaly posílat napečené cukroví do valdického vězení, založily Klub Jiřího Kajínka bojující za jeho osvobození…
A vy jste následně natočili těch třicet reportáží.
Ale my jsme celou jednu reportáž natočili s ním, kde on sám mluví o tom, jak se naučil krást, kolik lidí vykradl. Mysleli jsme si, že tato reportáž, kde se ukazuje, že není žádný andílek, zastaví tu glorifikaci, kdy on už se oddělil od svého těla a vznášel se na billboardech a v průzkumech veřejného mínění na prezidenta. Mimochodem na předních místech tehdy.
Ta glorifikace už byla nezastavitelná. Společnost byla v té době naštvaná, že spousta tunelářských kauz jde do háje, a teď si říkali: Tady pošlou nějakého chudáka nespravedlivě na doživotí a nejsou tady spravedlivě potrestaní velcí zločinci. To všechno se jako by spojilo. A proto se ten Kajínek stal pojmem.
Poslední otázka: Kdy se podle vás dozvíme pravdu o Kajínkovi?
Myslím, že bychom se mohli dozvědět, jak to bylo, kdyby někdo promluvil na smrtelné posteli.
A to se vyloučit nedá.
To se vyloučit nedá nikdy.
Na celý záznam rozhovoru s Josefem Klímou, který vznikl v pondělí 10. dubna, se můžete podívat zde:
Rozhovor o Jiřím Kajínkovi s reportérem Josefem Klímou.
