„Genetická zrůda není urážka.“ Sama mezi závislými na svalech

Jak vnímají tělo ti, kteří v posilovnách překračují běžnou mez, a jak se dívají na lidi, kteří svému tělu nedopřávají tolik pozornosti?

Právě o tom pojednává reportáž z novinářské série My, v níž reportérka Šárka Kabátová mapuje nejrůznější komunity české společnosti a představuje známé i neznámé fenomény. Audiovizuální podobu najdete pod názvem „My, tělem posedlí“ níže:

Jihlava, poslední patro modrooranžového obchodního centra. Úderem druhé hodiny odpolední se začíná zaplňovat šatna, kde se milovníci fitness převlékají do sportovního úboru.

U činek a posilovacích strojů se míhají postavy orosené potem. „Když vidím člověka s pěkným tělem, tak se vždycky podívám. Chlap, ženská, nerozhoduje,“ říká hned na úvod Pepa, jeden z těch, které potkáváme mezi posilovacími stroji.

Byť není profesionálním kulturistou, ostatní lidi hodnotí podobně jako ti, kteří jsou ověnčení cenami za vytvarovaní vlastních svalů. „Určitě máme postižení. Koukám se pořád na lidi kolem. A třeba si řeknu: Jo, ty jo, ten je dobrej, ten má dobrej základ, ten by mohl bejt dobrej kulturista,“ prozradila svoji „metodu“ hodnocení známá česká kulturistka Věra Mikulcová. Ta je majitelkou jihlavského fitness centra, do kterého kvůli ní mnozí dojíždějí.

„Když je třeba člověk tlustej, má nějakých 200 kilo, tak má motivaci zhubnout, aby byl zdravej. A kulturisti mají zase motivaci zhubnout a odhalit ten tuk pro to, aby vlastně viděli, jak vypadá jejich tělo a aby se pak na pódiu předvedli v co nejlepší formě. Myslím si, že teďka je taková doba, že lidé o sebe víc dbají, nechtějí být v sekci obézních. Když to řeknu blbě, chtějí vypadat dobře.“

V přísném hodnocení ostatních ji doprovází také kolegyně a osobní partnerka Jana Paulátová. „Profesní deformace je velká. V supermarketu koukám lidem do košíků, co v nich mají. Pak se podívám na to, jak vypadají. A zjistím, že je to věrný odraz,“ říká trenérka.

Kritika obézních podle ní ale není samoúčelná. „Baví mě teďka koronabublina a to, že se přišlo na to, že nejrizikovější jsou lidé, kteří jsou obézní. Fantastická zpráva,“ říká s ironií v hlase. Nechápe, že to někoho vůbec překvapuje.

Jak se potom odbornice dívají na lidi, kteří se o sebe vůbec nestarají?

„Na jednu stranu mají můj obdiv, že takhle vypadají a že takhle mohou žít. Jdou do práce, přijdou domů, lehnou si na gauč, nacpou se a nemají žádnej koníček. Vlastně tím jediným koníčkem je jídlo. Mají můj obdiv, že hazardují se svým zdravím, se svým srdcem, protože je okolo něj strašně moc meziorgánového tuku. Kdyby se komukoliv cokoliv stalo, tak než ho rozříznou, než se tam prohrabou tím tukem, dojde ke ztrátě třeba až půl minuty,“ míní Mikulcová. „A na druhou stranu si říkám, proč prostě nepřijdou a nechtějí pomoct,“ zamyslí se.

Těžko rozporovat, že pravidelné cvičení a střídmá strava jsou pro tělo i mysl člověka zdravé. Jak lze ale najít balanc mezi starostí o sebe a závislostí na dokonalosti?