Článek
Do startu olympijských her zbývají přes dva měsíce. Do zahraničních médií čím dál častěji prosakuje volání Japonců po jejich zrušení ve jménu záchrany lidských životů. Denní nárůst nových případů v zemi přesahuje tisícovku a samotní Japonci jsou zmatení z kroků vlády – místy „přehnaného“ přístupu ke covidu, který střídají „nelogicky“ přijímané a finančně nákladné kroky. Pro Seznam Zprávy o svých zkušenostech vypověděli dva lidé z Japonska, kteří mající blízko i k České republice.
David Moeljadi do Japonska přiletěl nedávno. Předtím pracoval na akademické půdě olomoucké univerzity v rámci projektu Sinofon, pracovní nabídka ho poté zavála do Japonska. „Domnívám se, že ve srovnání s Českem Japonci své vládě věří,“ uvedl pro Seznam Zprávy.
„Ne, vládě absolutně nevěříme,“ kontrovala pak japonská studentka Hanae M., která dříve studovala i na Univerzitě Karlově. V jednom se však shodují – Japonci nepotřebují vládu, aby jim říkala, co mají dělat. „Jsme vytrvalí a děláme to, co si myslíme, že je třeba. Veškerá opatření dodržujeme, protože je to správné, nepotřebujeme zákony a nařízení,“ popisuje Hanae.
Sebekontrola a pečlivost se v Japonsku projevují hned po vstupu do země. „Česko je tady bráno jako vysoce riziková země. Po příletu jsem tak musel projít asi tříhodinovým procesem – test na covid, povinná instalace aplikace, kontroly. Na negativní cestující z rizikových zemí pak čekal speciální autobus, který nás zavezl do karanténního hotelu,“ popisuje David první hodiny v zemi, která vzhledem k tisícovce nových případů zvažuje prodloužení nouzového stavu. Speciální třídenní karanténu ostatní cestující podstupovat nemusí, ty čeká rovnou dvoutýdenní sebeizolace.
„Během třídenní povinné karantény člověk musí dvakrát denně skrze aplikaci hlásit svou polohu, dvakrát denně odpovídat na e-maily s dotazy na zdraví zasílané vládou, dvakrát denně hlásit svou teplotu. Po celou dobu člověk nesmí vylézt z hotelového pokoje,“ říká a dodává, že japonská vláda pro tyto izolované lidi zařídila dovoz jídla třikrát denně. „Balíčky nám nechával personál přede dveřmi a po snězení vybírali odpad a hned ho vynášeli. Zařízený autobus nás pak po třech dnech zavezl zpět na letiště, odkud jsme se museli dopravit na místo, kde jsme prožili zbylých 11 dnů karantény.“
Právě povolení vstupu cizincům se příliš nelíbí Japonce Hanae. „Nejen já si myslím, že nařízení vlády nedávají smysl. Doporučí restaurace zavřít v osm večer, ale pak k nám jezdí cizinci, proces by se měl ještě zpřísnit,“ domnívá se. Chladnou ji nenechává ani stav kapacit lůžek v nemocnici.
„Případů nákazy přibývá, v nemocnicích nejsou dostatečné kapacity lůžek a navíc se tady šíří nové mutace. Na druhou stranu tu ale existuje snaha uspořádat olympijské hry bezpečně, takže prostě musíme být trpěliví. Ale je to zvláštní, podle světových statistik se v Japonsku covid šíří mnohem méně než v okolních zemích, přesto tu problém s lůžky je,“ říká Hanae a dodává, že v Japonsku je covid klasifikován na stejném stupni nebezpečí, jako je ebola. „Kdyby ho překlasifikovali do nižšího stupně, kam patří třeba chřipka, nemocnicím by se ulevilo, o tyto pacienty by se totiž musely starat i menší kliniky,“ vysvětluje.
Co si pochvalují David i Hanae, je přístup Japonců. „Běžný život ve městech tady vypadá vlastně normálně, obchody, restaurace, školy a univerzity jsou otevřené. Lidé tady dodržují opatření. Roušky nosí i venku v parcích, v Česku jsem vídal lidi bez ochrany obličeje. Před vstupem do supermarketů a dalších vnitřních prostorů se musí použít dezinfekce a změří vám teplotu. Na veřejných místech fungují pro měření teploty automatické senzory. Když tady člověk venku roušku nenosí, přístroj měřící teplotu ho upozorní, aby si ji nasadil. Tady hlavně vláda nemusí prosit lidi, aby roušky nosili,“ popisuje David rozdílnou zkušenost s Českem. „Na toho, kdo roušku nemá, se všichni koukají a on je ten, kdo dělá něco špatně.“
Hanae žijící v prefektuře Kanagawa dodává, že místním stačí poslouchat vlastní rozum, ne vládu. „Vládě mezi mladými nevěříme. Jejich pokyny a způsob, jakým utrácejí peníze, se nám nezdá rozumný ani smysluplný. Snažíme se nákaze předcházet bez ohledu na to, co říká vláda. Osobně obdivuju, že Japonci v hromadné dopravě nemluví, jsou tišší, nosí roušky na veřejnosti a není třeba nutit je k tomu nějakými vyhláškami nebo zákony.“
Covidová frustrace
„Japonci jsou vytrvalí, dělají, co se musí a co si myslí, že by dělat měli. Chováme se tak, abychom covid zvládali co nejlépe. Kromě ticha v MHD a nošení roušek taky automaticky dodržujeme rozestupy. Méně chodíme nakupovat a do restaurací, raději využíváme dovoz. I mladí se snaží najít způsob, jak se bavit online. Akorát studenti trpí pocity izolovanosti, méně si povídají se spolužáky. Já mám třeba problém hledat si nové přátele, nevím, jak mí noví spolužáci vypadají pod rouškou, studenti prvního ročníku jsou ztracení úplně,“ popisuje pocity, jež znají ti šťastnější, kteří do školy chodit mohou.
Ostatně v Japonsku natvrdo všude nezavřeli ani podniky. „Vláda v některých prefekturách doporučila zavřít restaurace před devátou a ti, kteří uposlechnou, dostanou vládní dotace. Ale třeba v Tokiu je to povinnost a neuposlechnutí se trestá pokutou. Všeobecně se doporučuje nejezdit hromadnou dopravou, v restauracích a ve školách nesedíme vedle sebe. Lavice jsou od sebe oddělené plexisklem. V knihovnách jsou teploměry a kamery, které detekují lidi s teplotou nebo bez roušek, ti pak mají zakázaný vstup dovnitř.“
Jistá únava a frustrace je tak citelná i mezi Japonci. Plánované olympijské hry, ačkoli statistiky hovoří jinak, mnozí vnímají jako čerstvou energii do žil. Okolí konání olympiády je na zahájení plně připraveno – ulice zdobí bannery a řádná výzdoba. Samotné konání her však dle Hanae mezi lidmi nebudí ani tak nevoli či strach o zdraví, ale zmatení z rozporuplných informací. „Statistiky říkají, že většina lidí chce zrušení her. Mezi mladými o tom moc nemluvíme a upřímně, mediálním zprávám moc nevěříme, nevíme, co si myslet,“ uzavírá.
