Článek
Když potkáš nějakého starého známého, kterého jsi dlouho neviděl, ptá se, jak se máš, nebo je takový ostražitý?
Zrovna včera jsem měl schůzku s jedním pánem, kterého si pamatuji jako kluka z tábora v NDR. Dnes pracuje ve vysoké funkci v jedné nejmenované bance. Bylo to docela zajímavé a překvapivé. Samozřejmě, že se vyptával na nějaké věci, samozřejmě, že měl o mně nějaké rámcové informace. Ptal se mě, jak můj život běží. Bylo to takové opatrné. Nakonec byl mimořádně šťastný za naprosto upřímné odpovědi a za takovou sondu do mého života.
Protože, když člověk je ve tvé situaci, když se o tobě hodně píše nebo psalo v bulváru, co všechno jsi prožil, tak člověk z toho asi musí být vykulený, když tě potom potká třeba nečekaně, na ulici…
Já jsem si na to zvykl, že někdo je vůbec překvapený, že žiji. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že bulvár si vždycky minimálně padesát procent přidá a že ne všechno je tak, jak napíšou. Stačí se někde objevit, jenom jít na kontrolu do psychiatrické léčebny a někdo z dobráků ze sousedství tě vyfotí, předá to Blesku a ten napíše: Opět je v psychiatrické léčebně.
Jak to vnímají děti, přece jen, nejde to úplně odstínit, dcera už je dospělá, kluci povyrůstají. Občas jim někdo řekne, když jsou takové ty zprávy typu, že sis chtěl vzít život nebo že ses skoro upil. Dá se jim to nějak vysvětlit?
To, že jsem si chtěl vzít život, není pravdou. Je to právě jedna z těch věcí, které si někdo poskládal nebo vysvětlil zcela špatně. Už jsem to jednou, v docela inteligentním časopise, vysvětloval, jak k tomu došlo. Bohužel většina lidí si to nepřečte, protože bulvární média mají přece jen širší záběr.
Kluci se s tím de facto vůbec nesetkali, což je potěšující. Na druhou stranu žili ve zcela otevřeném prostředí, protože my jsme jim říkali, když byli menší, že tatínkovi není dobře, že ho bolí hlavička, musí jít tamhle do domečku. V tom domečku se byli podívat, věděli, jak to tam chodí, věděli, že to není žádné traumatické prostředí, kde chodí blázni za mřížemi. Naopak si myslím, že tím do nich vstoupil takový pocit jako bezpečí. A tatínek tam teďka na chvilku bude a pak bude zase v pořádku. Takhle to fungovalo a ten zbytek mě přestal zajímat, právě díky terapiím, kterými jsem prošel. Ti lidé, již mě obklopují a kterých si vážím, tak ti vědí. A ten zbytek mě prostě nezajímá.
Dokážeš vůbec vysvětlit, jaké to je, když ti někdo říká: „No, tak se nenapiješ, no…“ Když lidé nepochopí, že je to závažný problém, který se nevyřeší jen tak ze dne na den, že to není jenom o vůli, že to je o nějakém celém přenastavení.
Já si myslím, že základní problém celé naší společnosti, a i já jsem ho nebyl schopný nahlédnout dlouho zcela správně, je ten, že opravdu člověk, který nepije, je nenormální. Úzus dát si tu skleničku, připít si, hospodský život a tak dále v tom našem středoevropském prostoru je s tím spojený, zatímco třeba ve Středomoří je vždycky prvotní jídlo. Lidé se scházejí u jídla, Italové, Francouzi a tak dále a pak až druhotně k tomu konzumují alkohol, ale především debužírují a tak. Je to úplně jiný styl, tady se a priori chlastá. Tady je zcela běžné, že se lidem rozváže jazyk a jsou „svobodnější“ až teprve poté, co něco vypijí. A že jsou schopní být srdečnější, upřímnější. To je vlastně tragické, protože když potom jsi opravdu střízlivá měsíce, roky a tak dále, tak zjistíš, že se vracíš vnitřně do doby čistoty, kterou člověk měl třeba v dětství. Nepotřeboval ke komunikaci s lidmi si dodávat odvahy tím, že si dal frťana, decku nebo pivo. A také, že vidění světa je najednou úplně jiné než pod vlivem látek, které stimulují.
Protože u nás je to vlastně tak, že tolerance k alkoholu je taková, že třeba dětem už se dává v deseti letech pivo, v patnácti víno…
Je to tak. I mně tatínek dával v neděli po obědě sklenku piva. A je to zažité, na Moravě už je to součást kulturního prostoru. Jsem rád, že vznikla kampaň Nepít je normální, kde se to pojmenovává. Nevím, jaký bude mít dopad a dosah, ale je to dobře. A já vždycky říkám lidem, ať si fakt zkusí ten Suchý únor.
Spousta lidí se na mě v určitou dobu, včetně mých blízkých a nejbližších, dívala opovržlivě. Přesto oproti mně nejsou schopni se alkoholu, toho běžného pití, vzdát, byť na týden, 14 dní, neřku-li měsíc.
Jak křehká je hranice mezi tím běžným popíjením a tím, než si člověk uvědomí, že má problém?
Ty ji nepozoruješ, to pozoruje tvé okolí. Pořád si myslíš, že to je v pohodě, protože to jde pomalu, plíživě. Organismus si zvyká na toleranci, je stále vyšší a vyšší, potřebuješ toho víc a víc a pak už se to stane nutností, nezbytností. Tělo bez toho nedokáže fungovat, nedokáže bez toho fungovat psychika. Je fyzická a psychická závislost. Psychická je ale daleko horší, protože tělo se dokáže zrekvírovat, dokáže se vzpamatovat, ale psychické a mentální následky jsou daleko horší, protože se k tomu pak připojí strašné deprese.
Jsi v začarovaném kruhu.
Jsi v začarovaném kruhu. Sociální vyloučení, které následuje… Já tomu říkám prostě hospitalismus. Ve chvíli, kdy je člověk v nějakém zařízení, tak si zvykne na ten řád, na to, že je v čistém prostředí, ale pak vyleze ven a zase je v běžném životě. Lidé na tebe zvláštně koukají a pak je také otázka, jak fungovat v běžném životě. Vždyť já jsem se všemi kamarády chodil do mé oblíbené hospody, vždyť tam jsme se setkávali, na kole jsem jezdil na chalupě v jižních Čechách, to bylo Tour de Beer. To bylo od hospůdky k hospůdce, vzadu jsem měl děti a ty tam spaly, já je vždycky jenom opřel, dal jsem si to pivko a jel jsem dál. A teď si pokládám tyhle směšné otázky, co tam budu dělat, když nepiji. A to je třeba se naučit a to je to nejtěžší.
Jak žiješ dneska? Zůstali ti kamarádi?
Vyselektovali se.
Museli jste změnit jako rodina život?
Nemyslím si, že nějak zásadně, strašlivě, výrazně… Ale spousta kamarádů samozřejmě padla. Víme o sobě, můžeme se vidět, jednou za čas se vidíme, ale už to není tak intenzivní. Nějak se to zcela automaticky přenastavilo, organicky. Vyextrahovali se úplně jiní, kteří si fakt myslím, že za to stojí. Trvá to každému opravdu úplně jinak. Nedávno jsem o tom mluvil s paní doktorkou, že každý člověk by si zasloužil individuální přístup, což v tom našem systému léčby bohužel není možné. Ve spoustě zařízení je pacient jenom číslo, je narvaný léky a splňuje teoretické věci, cpou do něj moudra: To musíš, to nesmíš a tak dále. To většinou nefunguje. Ten přerod, obrat v mysli, ani já sám nevím, kdy u mě nastal, ale nastal. Riziko recidivy trvá, je vždycky přítomné a musí na něj člověk myslet.
Když u tebe několikrát k recidivě došlo, bral jsi to jako selhání?
Ano. To je veliký propad, protože máš dojem, že to máš zvládnuté a říkáš si: „To už se mi nemůže stát.“ A ono to pak přijde. A přijde to nenápadně. Těžko se to vysvětluje, když to nemáš prožité, je ta situace úplně jiná. Je to vnitřní pocit. Vždycky jsem v té abstinenci měl pocit nedostatečnosti, že nejsem kompletní, že některé věci nemůžu, že si ten život dostatečně neužiji. Teď nastal nějaký zlom, který nedokážu definovat, ale vnitřně vím, že teď je život zcela naplněný a že mi vůbec nic nechybí. Vůbec.
Ty teď nehraješ divadlo, občas natáčíš, natáčíš audioknihy. Na herce je vlastně upřená strašná pozornost, tak uvažoval jsi z tohoto důvodu, že bys dělal něco jiného, abys byl víc schovaný?
Teďka jsem víc schovaný. Říkám si neviditelný herec. Jsou to nejenom ty audioknížky, ale i dabing, dokumenty a tak dále, a to mně hrozně vyhovuje. Navíc se mi úplně změnil biorytmus v tom, že jsem večer doma, nemusím do divadla, nemusím se přemáhat ve chvíli, kdy jsem unavený, vybičovat se k tomu večernímu výkonu, pak se zase jako rozjet tak, že kolem půlnoci nemůžeš usnout, jdeš si lehnout ve dvě a ráno je člověk nepoužitelný zrovna, kdy má vstávat. K tomu jsem navíc ještě večer s dětmi doma. Nesmírně mě to baví a myslím si, že je to takhle správné. Nevím, jestli to tak bude navěky, třeba se časem něco objeví, nějaká výzva a svůj talent někdy budu moct ještě uplatnit. Ale zatím to není aktuální.
A ten tvůj talent byl patrný odmalička? Bylo jasné, že když máš maminku a tatínka herce, že půjdeš tou samou cestou také?
Oni o mně říkali, že jsem byl třídní šašek. Pořád jsem dostával poznámky: Předvádí se před třídou, Mazal si kečup na obličej, aby upoutal pozornost a tak dále. A to má i můj mladší syn, takové to šaškovství. Má to spousta dětí, ale pak je důležité, jak to přetvořit v něco, co by k něčemu směřovalo. Na střední škole jsem se sice věnoval uměleckému přednesu, ale a priori jsem nechtěl být herec. Víc jsem tendoval k jazykům a chtěl jsem dělat angličtinu, na filozofii jsem se nedostal a už jsem byl přijatý na DAMU, tak jsem to zkusil. Změna života, ta tu byla mockrát na stole. Včetně terapeutů, kteří mi doporučovali: „Úplně se odřízněte od téhle profese, změňte své portfolio.“ I můj táta mi to říkal: „Pane bože, běž do lesa sázet stromky nebo prodávat auta do autosalonu, cokoliv, jenom něco dělej, co by tě bavilo, naplňovalo a nebyl jsi zoufalý z toho, že teď zrovna nemáš práci.“ Což k té psychické deprivaci také přispívá a také to člověka žene do osidel se napít. Jsem rád, že jsem si to vybojoval, že jsem si to udržel, protože si myslím, že jako v oblasti neviditelného herectví mám co říct, a teď mě to nesmírně naplňuje.
Jak moc je těžké mít tak dobré rodiče v oboru, pro který ty ses rozhodl také?
Prožíval jsem to dost, celý život, hlavně to srovnávání. Protože ve chvíli, kdy hledáš vlastní identitu, tak to je ti nejvíc na překážku, že máš před sebou takové obelisky. A co s tím? Maminka mi řekla, že jako táta nikdy dobrý být nemůžu, můžu být akorát jiný. Samozřejmě, každý, kdo mě viděl na jevišti, tak říká: „Ježíš, ty nám toho tátu tak připomínáš.“ Všichni jsme děti svých rodičů, DNA je prostě nepopiratelná.
A dneska, když ti někdo řekne, že připomínáš tátu, tak ti to vadí, nebo tě to těší?
Tak mi to nevadí. Těší mě to, já jsem na to hrdý. On mi připomíná svého tátu a vidím, že jde do toho dědy. Tak to je a je to hezké. Na druhou stranu je to o tom vnitřním pocitu, který je nevyslovitelný, nepředatelný, že já vím, že jsem někdo jiný než on, v mnoha věcech. A to je moje identita.
Tvůj mladší brácha Honza, ten je jediný, kdo se odrodil. Co dělá?
Honza je počítačový grafik. Myslím si, že je to také šašek a komediant, když chce. Je dobrý bavič a glosátor. Ale neumí takové to: Teď budeš tady, teď musíš tohle. Věci, co musí dělat herec. Právě u toho pivka, někde v hospodě, to on umí říct velmi vtipné a pikantní věci a poznámky, ale na povel ne.
Co ti dělá radost? Umíš se radovat?
Strašně se umím radovat. Součástí terapie je právě to, aby nedocházelo k velkým výkyvům. Martina mi někdy říká, že jsem jako polomrtvý, že se neumím moc radovat, ale to je součástí stabilizace osobnosti. Ve chvíli, kdy máš velké výkyvy, když jdeš moc nahoru nebo moc dolů, tak to není pro abstinenci dobré. Takový ten level, kdy je člověk vyvážený, to je hezké, to mě těší. Ale neskáču 2 metry do vzduchu, což může být pro ostatní matoucí. Raduji se z malých věcí, z těch každodenních, z toho, že jsme pospolu. Že moji rodiče přes všechno, co se mnou zažili, a byl to určitý vývoj, který byl nutný a za který jsem dneska paradoxně vděčný, že jsou v tak dobré formě. A že se konsolidovaly vztahy s mojí dcerou, která to velmi těžce prožívala. Zasáhlo jí to v pubertě. Zaplať pánbůh, že dneska můžeme být spolu a žít úplně normální život.
