Francie vrátí židovské rodině obraz od Klimta, před válkou ho musela prodat

Návrat obrazu jeho původním majitelům oznámilo v pondělí pařížské muzeum d'Orsay. Dílo v současnosti patří do národní sbírky umění. Vláda ale podle ministryně kultury Roselyne Bachelotové brzy představí právní postup, který převod do soukromého vlastnictví původní rodiny umožní. Informují o tom francouzská média.

Jedná se o „jediný obraz od malíře Gustava Klimta, který Francie měla ve svém vlastnictví,“ zdůraznila ministryně na tiskové konferenci ministerstva kultury.

Gustav Klimt byl rakouský malíř, byl rodákem u Baumgartenu u Vídně, dnes součást vídeňského okresu Pezingu. Jeho otec pocházel z Travčic u Litoměřic. Jde o významného symbolistického umělce, který byl součástí vídeňského secesního hnutí. Je známý zejména pro své malby, murály a kresby.

Dílo Gustav Klimt namaloval v roce 1905, od roku 1980 bylo vystavované v pařížském muzeu Musée d'Orsay. „Až v posledních letech vyšlo najevo, komu obraz skutečně patřil,“ dodala ministryně. To přimělo na konci roku 2019 potomky Nory Stiasny zažádat o restituci obrazu.

Obraz Růžové keře pod stromy původně patřil rakouské židovské rodině, která byla donucena ho roku 1938 prodat. Kupec, který sympatizoval s nacismem, vlastnil obraz až do své smrti v roce 1980. Poté ho zakoupilo pařížské muzeum d'Orsay. V té době se podle ministryně o jeho minulosti nevědělo.

Nora Stiasny byla v roce 1942 deportována do Polska, kde ten rok zemřela.

„Obraz Růžové keře pod stromy je svědkem zlovůle, která se snažila, aby tyto životy zmizely,“ uvedla Bachelotová na Twitteru. „Budoucí restituce je symbolem zločinných činů, které byly spáchány na rodinách Zuckerkand a Stiasny, a zároveň také spravedlivého návratu majetku, který jim náleží,“ dodala.

Podobné osudy obrazů a uměleckých děl nejsou zdaleka ojedinělé. Nacistický režim odcizil velkou řadu děl, která objevili na konci války Spojenci. Jen na zámku Neuschwanstein v Bavorsku se nacházelo přes 21 tisíc uměleckých děl, která tvořila doslova katalog krádeží. Z toho bylo jen obrazů přes 5 tisíc. Tomuto tématu se věnuje například film Památkáři (The Monuments Men) z roku 2014.

Sbírky ukradených děl se ale objevují i desetiletí po konci války. Například v roce 2012 byla v domě Cornelia Gurlitta, syna Hildebranda Gurlitta, objevena sbírka zhruba 200 až 300 děl. Předpokládá se, že řada z nich byla představena na nacistické výstavě tzv. degenerovaného umění. Obsahuje díla Marca Chagalla, Otta Dixe, Henriho Mattise či Renoira. Několik děl bylo objeveno i v Norimberku v roce 2014.

Podle Brada Bradschera, který je autorem publikace Documenting Nazi Plunder of European Art, stále existuje na 100 tisíc objektů, které nebyly navráceny svým původním majitelům. Většina z nich jsou běžné věci, jako například čínské nádobí, stříbro a zlato. Domnívá se, že až 20 procent evropského umění bylo ukradeno nacisty.

V roce 2000 uvedla Sněmovna reprezentantů Spojených států, že mezi lety 1933 a 1945 nacistický režim ukradl na 600 tisíc uměleckých děl. Z toho bylo 200 tisíc kusů z Německa a Rakouska, 100 tisíc ze západní Evropy a 300 tisíc z východní Evropy.

Francie se tématu restituce děl ukradených nacisty věnuje poměrně intenzivně. V roce 2018 například vrátila vnučce židovského sběratele umění, Alfreda Weinbergera, obraz od Augusta Renoira. Podle serveru France Info se o restituci odcizených děl začalo mluvit až v devadesátých letech. V prosinci roku 1998, desítky let po konci války, se 44 států dohodlo na tom, že se pokusí vrátit co nejvíce děl.

S hledáním původních majitelů výrazně pomáhají elektronické databáze. Ty vycházejí někdy i z nacistických archivů. Velké týmy z amerických aukčních síní Christie's a Sotheby's se tomuto tématu věnují od devadesátých let. Snaží se najít majitele všech uměleckých objektů. „Ať je to obraz, koberec, či komoda,“ uvedl v roce 2018 pro server France Info Lucian Simmons, který je odpovědný za restituce v domě Sotheby's. Podle jeho slov se ale zcela nepodaří minimalizovat riziko, že prodají ukradené dílo. Velké aukční síně ale chtějí jít příkladem.

Přístup každé země se v tomto ohledu liší. Německo takové případy chrání například před promlčením.

Role aukčních síní je podle advokátky Imke Gielenové důležitá a fundamentální. „Lze totiž předpokládat, že řada těchto děl není ve státních sbírkách, ale v soukromém vlastnictví. Vynoří se jen tehdy, pokud je majitelé nabídnou k prodeji.“ S postupným odcházením lidí, kteří vlastnili poválečné sbírky, se takové obrazy v aukcích objevují čím dál častěji.