Britský Forrest Gump obešel během pěti let zemi. Bez kousku látky by neuspěl

Každý Čech, Brit nebo Němec má určité vnímání svého vlastního národa, vlastní země, místní krajiny atd. Je něco, co jste se během své pozoruhodné cesty dozvěděl o Velké Británii a jejích obyvatelích nového?

Pokud jde o lidi, tak Británii tvoří národy Walesu, Skotska a Anglie. Navíc je ale každý region každé z těchto částí silně nezávislý a pyšný na svůj vlastní kousek země, a to mi přijde překrásné. Putujete a sledujete, jak se mění přízvuk lidí, jejich priority a postoje. Je úžasné to na vlastní kůži prožít.

Chtěl jste se během svého putování setkat s co největším počtem lidí, nebo jste se naopak vyhýbal lidskému kontaktu?

Snažil jsem se potkat co nejvíce lidí, ale třeba ve Skotsku to bylo překvapivě obtížné. Často jsem tam pět šest dní nikoho nepotkal, natož abych s někým mluvil. Pět nebo šest dní. Dokonce i v Anglii kromě oblastí, kde bylo hodně pejskařů, kteří si přijedou autem na parkoviště u pobřeží a pustí psa na záchod, což je takový národní sport, jsem moc lidí nepotkával. Ale když jsem byl často na odlehlých místech, tak byl rozhovor s lidmi o to zajímavější, protože oni s nikým vesměs dlouho nemluvili, a já také ne.

Jak často jste zažíval okamžik, kdy jste sprostě nadával a proklínal jste se, že nemůžete ležet doma na pohovce přikrytý peřinou a pít horký čaj, říkal jste si, že ta pouť byla hloupý nápad?

Nadával jsem fakt hodně. Slovo na f… pro mě bylo celou cestu takovým „palivem“ (směje se). Když jsem šel spát, tak jsem si někdy myslel, ať vydržím aspoň ještě jeden den. Pak je ráno a svítí slunce nebo prší a mně se honilo hlavou, ať zkusím jít aspoň další hodinu. Po několika měsících jsem si uvědomil, že tenhle pocit těžkosti je normální a už jsem tyto stavy čekal. Už mě to pak neděsilo, ale některé dny jsem stejně nadával v jednom kuse.

Jaké bylo vaše průměrné denní tempo?

Průměr byl 26 kilometrů za den, ale takový dlouhý den obnášel 40 kilometrů. Je to ale matoucí, třeba většina Skotska nemá normální cesty a je to opravdu jako horolezectví, vůbec to není tak lehké, když musíte tolik nahoru a dolů. Bylo to tak těžké, že moje denní tempo v těchto částech bylo jen asi 15 kilometrů.

Takže byly to ty divočejší části Skotska, které byly nejnebezpečnější? Kdy jste se ocitl v situaci, kdy jste si pomyslel, že to začíná být vážné?

Mělo to tak být teoreticky, a vlastně z hlediska počasí, kdy byla zima, tma a pršelo, tak tomu tak i bylo. Jediná věc, která mě v takové chvíli udržovala v teple, byl pohyb. Pak si sundáte oblečení, vlezete do spacáku a můžete to zase celé dělat znovu.

Ve skutečnosti ale ten nejnebezpečnější okamžik nastal v anglickém Yorkshiru. Zasekl jsem se dole pod útesy, když přišel příliv. Musel jsem se vyškrábat na velmi obtížný terén, navíc ve tmě, jen s čelovkou. Tak to byl nejtěžší okamžik, ale myslím, že objektivně nejnebezpečnější terén byl ve Skotsku.

Kolik fotografií jste během těch pěti let vlastně udělal, máte přesná čísla?

Pořídil jsem asi 160 000 obrázků, ale skoro všechny jsou dost hrozné. Mojí pracovní metodou bylo pořídit denně takových 300 nebo 400 fotografií. Pak jsem ten počet zredukoval asi na 10, podle mě slušných snímků. Jednou za čtyři dny se objevila fotka, která by se dala popsat jako opravdu dobrá. Spolykalo to hodně času. Celý den jsem chodil a pak jsem celý další den u obrazovky fotky zpracovával.

Některé obrázky, jako je obrovský jelen, kterého jste potkal ve Skotsku, to byla otázka náhody. Jak často se stávalo, že jste věděl, že se blížíte k místu, kde jste si byl téměř jistý brilantní fotografií?

U takových míst jako byly různé pamětihodnosti, jsem si opravdu dával záležet na tom, kdy tam přijdu, pod jakým úhlem bude zrovna svítit slunce. Bral jsem v potaz, jaké bude počasí, abych získal co nejlepší fotky.

Když jsem věděl, že se někde můžu utábořit, že získám večerní světlo, dostanu tam západ slunce, že získám pět různých světelných podmínek, věděl jsem, že šance získat dobrý snímek je mnohem, mnohem větší.

Myslím, že ty nejlepší snímky byly spíš ty náhodné. Také jsem to přestal řešit. Uvědomil jsem si, že někdy prostě přestanou ty pohodové dny, že bude nonstop pršet a všechny moje plány budou fuč. Vždycky existoval okamžik, kdy se zdálo, že je příšerná bouře, ale bylo 10 minut z celého dne, kdy světlo mohlo být krásné. Takže to byla práce, která spíše než na plánování čekala na náhodu.

Úprava obrázků je časově náročná. Předpokládám, že jste si také dělal poznámky, protože člověk má tendenci během pár hodin nebo dní zapomínat i ty velmi zvláštní zážitky…

Ano, po celou dobu jsem psal poznámky. Většinou to byly konverzace, reakce lidí, kteří kolem mě prošli v kavárně a tak různě. Fotografie je pro někoho dobrá výpověď jeho příběhu, ale u jiných to zase nefungovalo. Rozhodně doufám, že některá slova, která jsem si poznamenal, nakonec vylepší obrázky…

Řekněte mi, jak těžké bylo vaše vybavení, které jste nesl s sebou v batohu?

Bylo to celkem asi 20 kg, asi pět kilogramů fotografického vybavení, které doplňovalo šest kilo věcí na kempování. Pak to bylo většinou asi šest kilogramů jídla a zbytek byla voda.

Přišel jste během svého putování na nějakou věc, na níž jste byl v podstatě závislý?

No jasně. Byl to kryt pro bezpečné přelezení ostnatého drátu, v podstatě kousek látky, který jsem omotával kolem plotů z ostnatého drátu. Ve Skotsku máte právo se toulat, kdekoli se vám zlíbí, ale v Anglii všechno někomu patří a musíte chodit po stezkách pro pěší. Když je branka mezi ploty daleko, no tak musíte přes.

Řekněte mi, kolik nových opravdových přátelství jste na své cestě navázal, mám na mysli lidi, se kterými chcete opravdu zůstat v kontaktu…

Řekl bych možná dva tucty, dvacet, opravdu hodně. Ale i další milí lidé mě zastavili a nechali mě u sebe přespat. Vlastně každý z těchto lidí je někdo, s kým bych rád zůstal v kontaktu.

Co se týče ekologie, je Velká Británie v lepším stavu, než jste předpokládal, nebo naopak.

To je velmi dobrá otázka. Co se týče znečištění oceánů plastem, tak jsem předpokládal, že se podél moře budu místy brodit odpadky, ale nebylo tomu tak. Ne, že by to nebylo téma. Některé pláže byly vinou přílivu a silných proudů pokryté plastovým odpadem do té míry, že to je skutečně odporné. Ale to je opravdu minimum pláží.

Vděčíme za to i lidem, kteří dobrovolně pláže uklízejí. Pokud jde o jakousi biodiverzitu, připadala mi mnohem lepší a silnější, než jsem si představoval. Myslel jsem, že Británie v tomto směru nabízí omezené možnosti, ale cestou jsem pozoroval racky, vydry, delfíny a další úžasné živočišné druhy, které jsem nikdy předtím neviděl.

Kdybyste byl britským premiérem nebo byste měl na starosti místní samosprávu či turistickou kancelář, jaké by bylo vaše první doporučení nebo rozhodnutí? Během koronavirové krize se mnoha lidem doporučuje trávit dovolenou v jejich domovské zemi…

Řekl bych, v Anglii potřebujeme stejný přístup jako ve Skotsku v tom smyslu, že můžete volně procházet přes soukromé pozemky. V Česku je normální, že jdete k řece, uděláte si piknik a jdete si zaplavat, ale v Anglii jsou jen čtyři procenta říčních břehů veřejná. Když jsem byl na cestě, tak moje žena Míla vzala děti na piknik k řece a nějaký místní je vyzval, aby šli pryč, že tam nemohou být. Přitom jediné, co dělala, bylo, že seděla s dětmi u vody.

Takže bych se opravdu rád dočkal toho, že jednou budou v Anglii břehy řeky, lesy a mořské pobřeží zcela přístupné veřejnosti. S tím musí jít ruku v ruku vzdělávací kampaň, jak se mají lidé v přírodě chovat, že nemají odhazovat odpadky, zakládat oheň, nebo jak správně kempovat a vykopat díru, pokud potřebujete na toaletu. Přitom přínos pobytu v přírodě pro vaše fyzické a duševní zdraví je obrovský. Podívejte se jen na problém, jaký má Británie s obezitou.

Zajímalo by mě, jestli jste přišel na nějaké místo, které jste kdysi důvěrně dobře znal, řekněme z mládí nebo dětství, a vrátil jste se tam po nějakých 20 až 25 letech?

Narodil jsem se v Norfolku, což je placka na východě Anglie. Moje první vzpomínky na přírodu jsou právě z tamních pláží, a to hlavně za odlivu, kdy můžete jít skoro kilometr daleko do moře. Nebe vám tam přijde obrovské. Mimochodem tamní krajina posloužila jako inspirace třeba Turnerovi (malíř William Turner, pozn. red).

Byl to hluboký pocit v mé duši, že se vracím k něčemu, co jsem kdysi znal. Narazil jsem na hodně lidí, již mají nějaké místo na britském pobřeží, které považují za to nejlepší místo na světě.

Nahromáždil jste spoustu úžasného materiálu - fotografie, texty, poznámky o vašich setkáních. Bude konečným produktem vaší cesty kniha?

Ano, tou myšlenkou je kniha, právě teď vedeme jednání s vydavatelem. Původně jsem chtěl udělat velkou výstavu, ale situace se vyvinula tak, že kniha je nejlepším způsobem, jak lidem moje putování přiblížit.

Teď jste sotva dokončil svou dlouhou misi, je čas odpočívat a trávit čas s rodinou. Nepřemýšlíte ale někde úplně na vnějším okraji své mysli o dalším projektu?

(Směje se) Můžete to napsat tak, aby to nemohla přečíst moje žena? Na opravdu velmi okrajovém cípu mysli je úvaha, že bych rád obešel Irsko a také ostrovy kolem Británie. Uvažuju také o nějakém projektu v Česku, ale to je ještě v takové embryonální fázi.