Fotoblog: Je krásné (a přijatelné) být tlustý

„Opravdu chtějí mě? Nemám jim poslat aktuální fotky, jestli se nespletli?“ ptal se opakovaně svého agenta model Steven Green známý ve světě módy jako Steven G. Dostal totiž nabídku prezentovat spodní prádlo a volnočasové oblečení značky Savage X Fenty, za níž stojí popová hvězda Rihanna. Steven je totiž fakt „velkej chlap“. S výškou 183 centimetrů by ještě v modelingové branži nevyčníval, ale tím, že jeho velikost je XXL a rozhodně nemá tělo samý sval a šlachu, už ano.

Proto jej zarazilo, že značka, která je teď opravdu v centru pozornosti, sáhla právě po něm. Ba co víc. Na jejím e-shopu nejsou jeho fotky vyčleněny do kategorie „plus size“, ale pěkně spolu s ostatní nabídkou jiných trenek nebo tepláků na doma.

Vzbudilo to ohlas a vlnu doufání, že konečně se módní průmysl prostřednictvím ostře sledované značky chytil za nos a po desetiletích, kdy se postupně propracovával k tomu přijmout boubelatější ženy, konečně začíná vnímat, že i muži mají faldy.

Upřímně, k tomu je ještě dlouhá cesta. Má to několik důvodů.

Začněme těmi nadšenými reakcemi na sítích, že si konečně fashion průmysl začíná všímat, že existují (a dle statistik v západní společnosti převládají) tlouštíci. Tytéž sítě se navezly do herce Zaca Efrona, jehož dokumentární cestovatelský cyklus Zac Efron nohama na Zemi uvádí Netflix. V jednom díle se objevil bez trička a přišla sprška komentářů, jak někdejší hvězda teenagerských komedií „ztaťkovatěla“. Tento popis patří k tělu, které je rozhodně vysvalené, jen má lehce povolenější pupík. A řádně se mu vysmál bulvární New York Post.

Za druhé modelkám plus size trvalo dostat se na výsluní přes třicet let. A rozhodně se nedá říct, že by už bylo nějak zásadně vyhráno. Zatím je jasných jen pár hvězd „boubelatého“ modelingu, jimž kraluje Ashley Grahamová. Ta se dostala i na obálku Vogue. Nicméně je to vlastně jen plnokrevná ženská spíš než opravdová boubelka.

Což je skutečný stav současného vnímání plus size modelingu. Jeho představitelky se povětšinou vyznačují tím, že mají větší ňadra, plné boky, ale při bližším zkoumání jsou štíhlé. A doteď se jejich angažmá bere buď jako „zásadovost v zobrazování rozmanitosti“, nebo dokonce „odvaha“ zadavatele kampaně. A znovu se tleská, když se na přehlídce objeví někdo, kdo s nadsázkou řečeno „nejedl naposledy před pěti lety“.

Totéž platí pro mužský svět módní prezentace jen s tím rozdílem, že je o desetiletí pozadu. Stejné haló jako teď Steven G vyvolal před čtyřmi lety „pořízek“ Zach Miko. Tohoto 130kilového chlapáka si najala americká značka Target a patřila k úplně prvním běžně dostupným a rozšířeným, které něco takového podnikly. Nedávno něco podobného udělal třeba prodejce Asos nebo značka Jacamo. Ale stále jsou spíš osamocené. Ostatně agentura ODD, která zařizovala kampaň pro Jacamo, sice sklidila chválu, ale nová zakázka pro „oplácané“ modely nepřišla.

Zatím panuje přesvědčení, že když jde nakupovat pro muže jeho partnerka, tak byť sama je doma spokojená s „taťkou“, tak raději pohlédne na fešáka typu Chrise Hemswortha. Ten osloví i chlapy, kteří nakupují sami, protože je pro ně ztělesněním mužnosti. A do třetice mohou prý buclatí modelové připomínat komické postavy typu Ala Bundy nebo Homera Simpsona. Ty máme sice všichni rádi, ale kdo chce být Homer?

Že se vše posunuje velmi pomalu, potvrzuje i Kelvin Davis, autor velmi populárního blogu Notoriously Dapper. Na něm se právě věnuje „pozitivnímu nahlížení na tělo běžného, tedy normálně tukem obaleného muže“. „Jasně že věci se trochu mění a je to dobře. Ale ne moc. Doteď platí, že dobře se obleču třeba u Toma Forda, který myslí i na lidi s mírnou nadváhou, ale jinde to prostě nejde. Debata, kterou tu vedeme dnes nad problémem nahlížení mužského těla, je v podstatě stejná jako před čtyřmi lety,“ upozornil v britském Guardianu.

Jeho historka, jak se dostal k blogování o „normálních mužských a jejich trablech s módou“, je mimochodem jako vystřižená z příběhů, které známe od těch, co plédují za zobrazování běžných žen v reklamách módního průmyslu. Šel nakupovat a při pohledu na jeho postavu (asi 178 centimetrů a v pase necelá stovka) mu prodavačka řekla to, co slyšela i Pretty Woman: „Na vás tu nic nemáme.“ Cítil se prý nesmírně ponížen.

A to je třetí bod, který tak trochu brání tomu, aby se víc prosadila plnoštíhlá pánská móda v marketingu značek. To, že se cítil špatně, řekne bloger Davis, přizná to herec Lawrence Smith zotavující se z anorexie nebo populární moderátor a bývalý závodní sportovec Freddie Flintoff, který bojoval s bulimií. Ale zatím je ve společnosti hluboce zakořeněno, že „opravdovej chlap“ se přece zas tolik nestará, jaké má tělo. A rozhodně se tím netrápí. Když ano, pak je asi gay.

To sotva. Různé průzkumy ukazují, že až 28 procent mužů má problémy se svým tělem (tolik gayů fakt není). Každý čtvrtý člověk, který trpí nějakou formou poruchy příjmu potravy, je muž (to také neobsáhnou gayové, fakt ne). A upřímně, gayové jsou sice velká kupní síla (povětšinou jim prostředky neodčerpávají děti), ale všechny ty zkrášlovací, hubnoucí a další módní produkty pro pány by těžko vykoupili sami.

Aktuální koronavirová epidemie ještě přilila olej do ohně, když se ukázalo, že vážným průběhem nemoci jsou více ohroženi obézní lidé. Neboli se to v extrémních debatách zvrtlo až v to, že si za to můžou sami, když se „vyžrali“.

Cesta k tomu, aby se ani muži nemuseli bát mluvit o své postavě, tak bude asi ještě dlouhá. Že je ovšem nějaké to kilo tuku v pořádku a navíc atraktivní, popsala už před pěti lety studentka Clemson University Mackenzie Personová ve své eseji, která se stala hitem internetu. Nejdříve si definovala „fotříkovský typ“: „Je to chlap, který sem tam zajde do fitka, ale klidně také spořádá osm kousků pizzy na posezení.“ K takovému „týpkovi“ se žena přitulí raději než k někomu, jehož svaly jsou jako skála nebo má štíhlé tělo samá šlacha. A navíc u něj hrozí, že vám bude kazit opulentní víkendové snídaně slovy o zdravé výživě.