Článek
Pole kousek za Prahou pročesává skupina, jejíž vášní je objevování historických artefaktů. Hledači pokladů. S detektorem, v pevné obuvi, krok za krokem zkoumají krajinu a doufají, že jim bude přát štěstí.
„Když chodíme na pole, vždy si vybíráme ta nezasetá. Popřípadě pokud je někdo poblíž, tak se zeptáme, jestli můžeme. Díry, které kvůli nálezům vykopeme, vždy také znovu zasypeme,“ popisuje Milan Černý, v komunitě hledačů známý pod přezdívkou Cobra. Sám se zabývá i testováním detektorů kovu, jeho specialitou je hledání tzv. svátostek (drobné náboženské předměty, např. medailonky).
Hledání je podle něj hlavně o adrenalinu, který nálezu předchází. Pípání detektoru může odhalit třeba jen plechovku od nápoje, ale také sběratelsky hodnotnou minci.
Černý a jeho kolegové proto spolupracují s Archeologickým ústavem v Praze. „Rozhodně nemáme cokoli proti archeologům, jak se někdy píše. Archeologové mají pravdu v tom, že když někdo chodí na archeologické lokality bez jejich vědomí, tak je to špatně. Ale z nás by tam nikdo nikdy nešel,“ říká Černý. „Bohužel ne všichni jsou poctiví a hledat tam chodí, třeba v noci.“
Pokud Černý nebo někdo z jeho skupiny najde archeologicky hodnotný artefakt, odevzdá jej archeologovi. Odměnou hledače jsou pak různé malé předměty – například mince, které samotné nemají žádnou archeologickou hodnotu. Tu mají například až tzv. depoty (úložiště souboru věcí, např. spony, sekyrky či hřivny uměle uložené do země).
Hledači, kteří postupují podle předpisů, mohou být pro archeology užiteční i proto, že odborníci těžko sami obsáhnou celé území České republiky včetně zákoutí, kde například není archeologická lokalita, přesto může cenné nálezy skrývat.
Na co si musí dávat hledači pozor?
Na zveřejnění tohoto článku reagoval ředitel Archeologického ústavu Akademie věd ČR Jan Mařík upozorněním, že „hledači pokladů“ musí postupovat podle jasných pravidel, což se v praxi ne vždy děje. Vzhledem k zajímavým skutečnostech, které Jan Mařík uvádí, doplňujeme článek o jeho následující vyjádření:
"Detektory kovů a jejich zneužívání trápí evropskou archeologii už řadu desetiletí. Přestože se většině lidí jeví ‚detektoring‘ jako neškodná zábava, při níž se občas podaří najít cenný archeologický nález, opak je pravdou. Ročně mizí v soukromých sbírkách přinejmenším desítky tisíc nálezů, z nichž některé se posléze objeví i na černém trhu. Kulturní hodnota takových předmětů je však bez odpovídající dokumentace minimální.
Většina profesionálních archeologů si uvědomuje, že detektory kovů v rukách zodpovědných lidí mohou být i užitečným nástrojem pro poznávání naší historie. Řada hledačů již dnes aktivně spolupracuje s regionálními muzei a Archeologickými ústavy AV v Praze a Brně. Mnoho mých kolegů i já osobně si hluboce vážíme nadšených lidí, kteří se ve svém volném čase a většinou bez nároku na odměnu účastní archeologických výzkumů. Jejich práce je skutečným přínosem.
Cílené vyhledávání archeologických nálezů je z pohledu zákona archeologickým výzkumem, který mohou provádět jen takzvané oprávněné organizace mající licenci vydanou Ministerstvem kultury. Kdokoli vyhledává archeologické nálezy bez ní, se vystavuje sankci ve výši až 2 milionů korun. Jedinou možnou cestou, jak naplnit hledačskou vášeň a přitom nepřekračovat zákon a nepáchat škody na kulturním dědictví, je úzká spolupráce s odbornými pracovišti. Realizovat veškeré hledání detektorem kovů v režimu archeologického výzkumu zároveň přináší nemalou byrokratickou zátěž.
Jistě by se dalo najít elegantnější řešení, ale to zákon č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči neumožňuje. Ano, ochrana našeho kulturního dědictví se skutečně řídí zákonem vzniklým v době socialismu. Mezi postkomunistickými zeměmi jsme v tomto ohledu unikátem. Nezbývá než doufat, že po třiceti letech pokusů a omylů přijme naše politická reprezentace ochranu kulturního dědictví za svoji prioritu a pokusí se o skutečnou nápravu stávajícího stavu. "
