Článek
Tímto zákonem získali příslušníci Pohraniční stráže stejná práva jako vojáci: mimo jiné právo použít zbraň. Zpřesňující nařízení s číslem 70, které o tři dny později připojil tehdejší ministr národní bezpečnosti Ladislav Kopřiva, jednoznačně nadřadilo ochranu hranice nad lidský život. Zavazovalo hlídky překazit pokusy lidí o útěk za každou cenu. Pokud nebudou reagovat na výzvu k návratu, střílejte.
Pohraniční stráž… úkol plnila. Do pádu totalitního režimu v listopadu 1989 zemřelo při pokusu přejít československou hranici 282 lidí; pokud se započítají i ti, kdo o odchod (zřejmě) neusilovali, ale u hranic zahynuli, jde o bezmála 300 osob.
Krutý příběh jedné z obětí si můžete přečíst v přiloženém textu.
Nešlo však jen o pohraničníky vyzbrojené ostrou municí. Hranice o délce 3 479 kilometrů dostala elektrifikované drátěné zátarasy, celé oblasti byly silně zaminované, hraniční pásma, vytyčená už o rok dříve do hloubky dvou až šesti kilometrů, se stala skutečným pásmem smrti bez lidských obydlí, kam mohly vstupovat jedině přísně prověřené osoby.
Podívejte se, jak to na hranicích v dobách železné opony vypadalo, v přiložené fotogalerii.
„Od listopadu 1951 do konce dubna 1952 se uskutečnilo přesidlování obyvatelstva ze zakázaného pásma. Nejvíce přesídlenců bylo v Karlovarském (164 rodin), Plzeňském (73) a Českobudějovickém kraji (80). Celkově se přesídlení dotklo 448 rodin, tj. asi 1600 osob,“ uvádí na svých stránkách Ústav pro studium totalitních režimů. Ze širšího hraničního pásma byly nuceně vystěhovány „nespolehlivé osoby“, podle ÚSTR zhruba 3000 lidí.
Československá železná opona spadla na dlouhých 38 let. Její pravděpodobně poslední obětí byl devítiletý Kevin Strecker, který zahynul 16. května 1989, když se jeho matka společně s ním a dalšími syny pokusila automobilem prorazit závoru na hraničním přechodu Strážný na Šumavě.
Zákon o ochraně státních hranic z 11. 7. 1951 (první strana)
Zákon o ochraně státních hranic z 11. 7. 1951 (druhá strana)
