Článek
Konflikt oficiálně trval pouhé čtyři dny, proto je také občas nazýván Stohodinovou válkou. Ale na jeho konci bylo na tři tisíce zmařených životů. A statisíce lidí vyhnaných z míst, která považovaly za domov.
Říci, že za to všechno „mohl“ fotbal, by bylo značně nepřesné. Napětí mezi Hondurasem a sousedním Salvadorem se stupňovalo desetiletí. Příčinou byla migrace, resp. touha po obživě. Zemědělskou půdu v třímilionovém Salvadoru ovládala statkářská elita. A chudí, hladovějící zemědělci tak zamířili do pětkrát většího a mnohem řídčeji osídleného Hondurasu (tehdy 2,3 miliony obyvatel), kde začali nadivoko hospodařit.
Masivní příliv Salvadorců (v roce 1969 tvořili už 20 % populace Hondurasu) a poněkud skvoterský způsob osídlení pochopitelně nezůstaly bez reakce. Vlastníci půdy – místní elita a americké ovocnářské společnosti – si vydupali pozemkovou reformu, která začala naplno platit v roce 1967. Úřady ve velkém odjímaly půdu přistěhovalcům, a to bez ohledu na právní nároky či jejich imigrační status, a přidělovaly ji rodilým Hondurasanům.
Jak připomíná BBC, honduraský prezident Oswaldo López Arellano začal deportovat tisíce Salvadorců domů.
A do toho – fotbal.
Fotografie z 26. června 1969 ukazuje honduraskou reprezentaci před zápasem se Salvadorem na stadionu Flor Blanca v San Salvadoru. Šlo o kvalifikační utkání, vítěz si zajistil postup na Mistrovství světa ve fotbale 1970 v Mexiku.
A tady – zarámovaná – salvadorská reprezentace. Která nakonec postoupila. Dobový snímek z roku 1969 drží na šest let staré fotografii bývalý hráč Salvador Mariona, který během kvalifikačních kol na MS v Mexiku odehrál všechny tři zápasy proti Hondurasu.
Fotbal vyšponoval nacionalismus na obou stranách. A Salvadorcům, kteří žili v Hondurasu, nezbývalo než prchnout. Stali se terčem útoků –rabování, znásilňování i zabíjení. Mnozí se schovali v ústředí Červeného kříže v San Miguelu. (Zde na snímku ze 7. 7. 1969.)
Další snímek z ústředí Červeného kříže. Podle posledních odhadů vyhnal konflikt ze svých domovů v Hondurasu přes 300 tisíc Salvadorců.
Zaútočil Salvador, Honduras kontroval vzdušnou ofenzivou. Snímek z 15. července 1969 ukazuje požáry v salvadorských městech Cutuco a Acajutla po zásahu honduraských vzdušných sil.
Fotografie z 16. července 1969 ukazuje honduraské vojáky na jižní frontě „Fotbalové války“.
Jednotka honduraských vojáků, která byla právě vysazena v blízkosti fronty. 18. 7. 1969.
Piloti honduraských vzdušných sil těsně před začátkem války trvající 100 hodin: od 14. července do 18. července 1969.
Vzdušné síly obou zemí byly značně zastaralé. „Fotbalová válka“ byla konfliktem, ve kterém se naposledy v dějinách odehrály letecké bitvy za účasti vrtulových stíhaček. (Na sn. honduraské vzdušné síly, 12. 7. 1969.)
Fotografie z 15. července 1969 ukazuje honduraské vojáky, kteří se chlubí kusem z vraku sestřeleného salvadorského letadla.
Honduraské ženy a děti opouštějí území ostřelované salvadorským dělostřelectvem. Fotografie z 8. 7. 1969.
Honduraští vojáci u Nueva Ocotopeque, před útokem na salvadorské pozice, 29. 7. 1969. Oficiálně už platilo příměří, salvadorské vojenské síly však v zemi zůstávaly ještě na začátku srpna.
Zabití salvadorští vojáci u silnice do honduraského El Portillo, 29. 7. 1969.
Salvadorští usedlíci v Hondurasu byli internováni v táboře v Santa Rosa de Copán. Honduras přislíbil zajistit jim bezpečí. Fotografie z 29. 7. 1969.
Hrálo se o postup na světový šampionát v Mexiku v roce 1970. Reprezentace Hondurasu a Salvadoru se v kvalifikaci poprvé utkaly v honduraském hlavním městě Tegucigalpa 8. června 1969 a Honduras vyhrál 1–0. Následovaly pouliční bitky, násilí před odvetným zápasem přibývalo.
Druhé utkání se odehrálo 15. června v salvadorském hlavním městě San Salvadoru, kterou vyhráli místní 3–0. Násilností přibývalo.
V den vyřazovacího zápasu – 27. června – přerušil Salvador se sousední zemí veškeré diplomatické styky. Odůvodnil to tím, že od druhého utkání – během deseti dnů – se na území Hondurasu odehrávaly pogromy namířené na Salvadorce. Rabování jejich majetku, znásilňování, vraždy. A vláda nijak nezasáhla, natož aby hledala viníky.
Honduraské noviny jako El Cronista radostně informovaly o „očištění od alarmujícího počtu salvadorských campesinos (rolníků), kteří infiltrovali naši půdu“.
„Média rozhodně pomohla mocným rozdmýchat oheň v době, kdy tito lidé potřebovali, aby bylo nepřátelství rozdmýcháváno,“ napsal k tomu Dan Hagedorn, spoluautor knihy Stohodinová válka.
Paradoxně samotný zápas na Estadio Azteca se odehrál víceméně v poklidu, pokud byste čekali bitky a strkanice mezi hráči, nedočkali byste se. „Na hřišti jsme se navzájem respektovali,“ komentoval to před pěti lety pro Sports Illustrated v té době 75letý kapitán salvadorského týmu Salvador Mariona. „Dokonce i dnes pojí ty z nás, kdo jsou stále naživu i z onoho honduraského týmu, silné přátelství.“
Salvador rozhodující třetí zápas vyhrál v prodloužení 3–2. A nacionalistické vášně na obou stranách byly na maximu.
„Za konfliktem byly hlubší politické důvody. Ale kvalifikační zápasy tomu nepomohly. Fotbal je zde – v Latinské Americe – velikou, velikou vášní. Ať už v dobrém, nebo ve zlém,“ vysvětluje mexický sportovní novinář ve společnosti Univision Ricardo Otero.
Válka vypukla 14. července 1969 útokem salvadorské armády na Honduras. Po sto hodinách bojů, kdy se nepřátelská vojska dostala téměř až k hlavnímu městu, bylo uzavřeno příměří. Uklidnění vzájemných vztahů a definitivní dosažení míru však zabralo dalších deset let.
