Článek
„Staroměstské náměstí bylo pokryté bílými kříži. Šlo o akci spolku Milion chvilek pro demokracii. Záměrem bylo tímto způsobem upozornit na šokující množství obětí čínského viru covid-19.
Náměstí se ale proměnilo v naprosto mystický prostor. Právě proto byl původní záměr, který byl v podvečer náměstí umýt, změněn. Padlo rozhodnutí ponechat křídovou barvou natřené kříže přírodě a dešti.
Bílé kříže působily velmi výtvarně a emotivně. Mnoho fotografů se na týden „odstěhovalo“ na náměstí, kde denně fotografovali truchlící. Během velmi krátké doby původně symbolické kříže nabývaly na vážnosti. Lidé začali spontánně psát ke křížům jména svých blízkých zesnulých. Kříže už nebyly jen abstraktní symbolikou, ale za každým byl vidět konkrétní člověk, který zemřel. Tímto se celé náměstí proměnilo v naprosto přirozené a dojemně krásné pietní místo.
Pozůstalí a přátelé zesnulých zapalovali svíčky, nosili květiny a sedali na zem, kde vzpomínali. Bylo až mrazivé vidět na zemi jména s datem úmrtí včerejšího, často i téhož dne.
Celý prostor měl obrovskou sílu a atmosféru svou důstojností a nenásilnou, neformální přirozeností. Myslím, že se to dotklo každého člověka, který třeba jen procházel a donutilo ho to k zamyšlení. Občas se ale vyskytlo pár slaboduchých jedinců, kteří i sprostě nadávali, ať se ten bordel uklidí, že je to jen podvod a že jsou všichni jen najatí herci.
Já jsem byl na náměstí truchlící fotit jen dvakrát, nebylo mi příjemné obtěžovat lidi, vždy mám smíšené pocity. Ale vím, že pokud se povede silná fotografie, která ostatní zaujme a přinutí k zamyšlení, tak to za tu osobní trapnou chvilku stojí. Každý reaguje jinak, někdo dá najevo, že nechce být obtěžován, jiný mě nevnímá, nebo dokonce projeví náklonnost, že se o jeho příběh někdo zajímá.
Několik lidí mě požádalo o fotografie na památku a dali mi najevo, že jsou rádi, že novináři upozorňují na vážnost celé pandemie, když to mnozí zlehčují. Věřím, že i tato fotografie vzhledem k obrovskému ohlasu měla smysl.”
