Fotbalové Euro 2020 asi český tým nevyhraje, ale díky Schickovým gólům má dobrou šanci na něj postoupit

Po dvou výhrách se český tým výrazně přiblížil startu na Euru 2020. To je dobrá zpráva.

No jo, ale je to kostrbaté, dívat se na to moc nedá… A co na tom Euru budeme chtít s takovýmhle fotbalem pohledávat, ptají se mnozí. A mají svým způsobem pravdu, turnaj Euro 2020 totiž český lev s největší pravděpodobností opravdu neopanuje. Jenže pro začátek bychom měli být rádi, pokud se tam opravdu dostane. No a pak se uvidí…

Tak jako třeba v mužském tenisu asi nikoho nenapadne nadávat pořád Jiřímu Veselému nebo Lukáši Rosolovi, že nehrají tak úspěšně jako kdysi Ivan Lendl nebo Petr Korda, měli by už někteří diskutéři z hospod či ze sociálních sítí konečně pochopit, že onen nejvzývanější Brücknerův reprezentační tým bral na Euru 2004 (jen) bronz před 15 lety. A že současný celek s ním má jen tu spojitost, že vystupuje pod stejným názvem, tedy česká fotbalová reprezentace.

Máte pravdu, nepočíná si tak dobře jako před 15 lety. Ano, Maďaři také nejsou neporazitelní jako za Puskáse a spol. v 50. letech minulého století. Ale asi už by bylo vhodné, aby mnozí prohlédli a všimli si, že Ferenc Puskás je mrtvý, Pavel Nedvěd v elegantním saku šéfuje Juventusu a Karel Poborský si sice občas ještě čutne za starou gardu Manchesteru United, ale za národní tým už opravdu hrát nebude. Funguje ovšem jako ambasador regionálních akademií, ve kterých se snaží vychovat technicky stejně vytříbené hráče, jako byl kdysi on nebo jakým je teď třeba Eden Hazard v týmu Belgie.

Ano, jedenáctimilionová Belgie v současnosti vede žebříček FIFA, protože tam v tomhle tisíciletí začali skvěle pracovat s mládeží. U nás to v té době bylo slabší. Víc si o tom můžete přečíst zde. A proto je teď česká reprezentace ve stejném rankingu na 48. příčce. Ano, pamatujeme časy, kdy byla druhá, ale teď je 48. a z toho je bohužel třeba vycházet.

Když si ze stejného žebříčku vytáhneme jen evropské země, objevíme mezi nimi Česko na 28. příčce. Připomeňme, že na Euru 2020 bude startovat 24 zemí. Z toho logicky plyne, že aktuálně je síla české reprezentace někde na hraně účasti na kontinentálním šampionátu. A ošklíbat se nad tím, že onen turnaj český tým patrně nevyhraje, je nyní vážně úvahou tak trochu mimo prostor, čas a realitu.

Pokud se někdo ptá: a to se teď jako máme srovnávat s Bulharskem nebo Černou Horou? Je nutno odpovědět mu: ano. I proto, že v předchozím kvalifikačním cyklu za Karla Jarolíma nebyla česká reprezentace schopná porazit doma ani Severní Irsko nebo Ázerbájdžán. A její propad dokumentuje už zmiňovaný žebříček, ve kterém se český fotbal propadl například i za Skotsko, Bosnu nebo Slovensko.

Ano, na žebříčku, který znají čeští fanoušci lépe, tedy v rankingu pro nasazování do evropských pohárů, je Česko výš na 13. příčce. A je nutno zdůraznit, že reprezentace je na tom opravdu hůř než český klubový fotbal. Dostali jsme se totiž do zdánlivě paradoxního stadia, že někteří kluboví trenéři mají mnohem širší možnosti než kouč reprezentační.

Ať už jde namátkou o africké stopery ve Slavii, slovenského reprezentanta Miroslava Stocha tamtéž či třeba Patrika Hrošovského v Plzni.

Obecně je nutno mít na paměti, že klubový a reprezentační fotbal jsou dvě trochu rozdílné kategorie. A zatímco Jindřich Trpišovský měl na práci se slávisty k dispozici už jeden a půl sezony prakticky dennodenní práce, Jaroslav Šilhavý právě absolvoval s národním týmem teprve čtvrtý sraz.

Nutno říct, že právě z podstaty úspěšné Slavie se postupně snaží čerpat. Což je logické a správné.

Poté, co v březnu při kvalifikační premiéře v Anglii (0:5) chyběla jeho mužstvu odvaha a mentální síla, přimixoval v přípravě s Brazílií do sestavy slávistů víc, mimo jiné ve druhé půli poslal do boje 20letého Alexe Krále.

A slávistická středová dvojka Souček-Král, spolu s křídelníkem Masopustem, patřila nyní mezi základní součástky týmu sestaveného pro zápasy s Bulharskem a Černou Horou. Ano, můžeme se bavit o tom, jestli by na krajích obrany týmu neprospěli i rvavější slávisté Bořil či Coufal, ale víc už se ze slávistické síly této sezony opravdu pro reprezentaci uzmout nedalo.

A dodejme, že na práci svých klubových kolegů bývá reprezentační kouč svým způsobem závislý víceméně vždycky. Ježkovi mistři Evropy z Bělehradu byli zejména hráči Slovanu Bratislava, na MS 1990 v Itálii tvořili základ týmu sparťané, v roce 1996 se na Euru namixoval tým z obou pražských „S“ – a tak bychom mohli pokračovat. Třeba k týmu Michala Bílka, který na Euro 2012 posunuli hráči tehdy rozjeté Vrbovy Viktorie Plzeň. Mimochodem, přes baráž s Černou Horou.

Přiznejme si, že od té doby ani jedna země žádný velký fotbalový progres nezaznamenala. Což je v Černé Hoře samozřejmě o to těžší, že jde o zemičku s počtem obyvatel odpovídajícím Olomouckému kraji.

A spolu s Českem, Bulharskem a Kosovem teď i Černá Hora bojuje o zjevný cíl, kterým je v kvalifikaci o Euro 2020 druhé postupové místo ve skupině A. To první získá, řekněme si to na rovinu, Anglie, která už ve skupině svou úroveň a dominanci potvrdila výsledky 5:0 s Čechy a 5:1 v Černé Hoře.

Jinak až do včerejška platilo, že balkánské týmy ve všech svých vzájemných duelech remizovaly, což je samozřejmě pro český celek výhodné, protože při remíze jaksi jeden ze tří nabízených bodů mizí v nenávratnu. A aktuálně se proto jako nejvážnější český soupeř jeví Kosovo, které právě teď v pondělí narušilo dosavadní remízovou „jednotu“ a vyhrálo v Sofii 3:2.

Na mužstvo z pátého losovacího koše jsou Kosované opravdu draví až až. Připomeňme, že v září pro český tým pokračuje kvalifikace právě v Kosovu a Černé Hoře, v říjnu přijede Anglie (a k přátelskému utkání Severní Irsko) a v listopadu se končí doma proti Kosovu.

Někdejší kapitán reprezentace Jiří Němec toho nikdy moc nenamluvil, ale jedna dobře zapamatovatelná věta z něj před lety přesto vypadla: „Pro úspěch v kvalifikaci je zapotřebí především vyhrávat doma.“

Už jsme zmínili, že Karlu Jarolímovi a jeho týmu se to v minulém kvalifikačním cyklu nepovedlo, neschopnost vyhrát v úvodu domácí zápasy se Severním Irskem a Ázerbájdžánem nastavila situaci špatně. A tým už se pak jen propadal do stále temnější deprese.

To kouč Jaroslav Šilhavý naplnil po vstupním debaklu v Anglii svůj aktuální jasný cíl, tedy šest bodů z dvojzápasu s Bulharskem a Černou Horou, kompletně a bezezbytku.

Řekněme si otevřeně, že hlavním rozdílem mezi duely z jarolímovského podzimu 2017 a žhavou současností byla střelecká potence Patrika Schicka.

Stačí říct, že Bulharsku dal dva góly, proti Černé Hoře pak svou akcí „ponoukl“ soupeře k brance vlastní, která posouvala skóre na 2:0. A po další Schickově akci byl nařízen pokutový kop, který útočník AS Řím osobně proměnil.

Mít v týmu střelce je požehnání a jeden ze základních předpokladů úspěchu. Dalším je pak týmová soudržnost a funkční taktický koncept, který je tým schopen a ochoten zrealizovat.

Zní to jako fráze, ale když si připomeneme katastrofální vystoupení ze září loňského roku, kdy bezbřehými ostudami v Uherském Hradišti proti Ukrajině a v Rostově na Donu proti Rusku vrcholila éra trenéra Karla Jarolíma, uvědomíme si, že vrátit týmu alespoň slušný základ není úplně málo.

A to Jaroslav Šilhavý v dalších zápasech Ligy národů i teď v aktuálním dvojzápase s mužstvem dokázal. Březnový debakl ve Wembley nechť zůstane vzpomínkou na konfrontaci s mužstvem z absolutní špičky a zkušeností, že otevřený fotbal se s ním hrát nedá, ale zbaběle také ne.

Teď bylo podstatné porazit Bulhary a Černou Horu. A to v ošemetném červnovém termínu, kdy už mají hráči po klubové sezoně, která jim každému končí v různou dobu, jsou fyzicky i mentálně unavení. A není snadné hledat v sobě koncentraci na ještě jedno dvojutkání.

Vezměte si třeba takového Matěje Vydru. Jeho Burnley skončila sezona 12. května. Místo aby odjel na dovolenou, udržoval se (se Slavií) v tréninkovém procesu, aby byl národnímu týmu k dispozici. A nakonec teď za něj nenastoupil ani na minutu.

Ale pokud to všechno přesto hráč skousne a obětuje takhle reprezentačnímu týmu měsíc života, je to signál, že je tým po vztahové stránce nastavený zdravě. Připomeňme, že zrovna Matěj Vydra si s předchozím vedením reprezentace posílal spíš nakvašené vzkazy nebo permanentní omluvenky.

V Šilhavého týmu se zjevně cítí lépe. A věřme, že příště si třeba vydobude i příležitost na hřišti, aby mu to nadšení pro reprezentaci vydrželo.

Jarolímovi se vyčítalo mnohé, mimo jiné, že za dlouhé měsíce nenašel žádnou kostru týmu. Zdá se, že Šilhavému, pro kterého platí, že u reprezentace nerad „kvedlá“ sestavou, když nemusí, se to daří lépe.

Ano, Jarolímovi i Šilhavému komplikovala či komplikují život četná hráčská zranění. Připomeňme, jak důležitou roli v počátcích Šilhavého angažmá u národního týmu hráli Bořek Dočkal či Michael Krmenčík, ti teď marodí, ze zdravotních důvodů vypadli i Antonín Barák, Vladimír Darida…

Zejména střed hřiště tak byl logicky oslaben, což se muselo projevit na míře sehranosti, variabilitě a pohlednosti hry.

Doprostřed hřiště postavil Šilhavý trojici tvořenou Součkem, Pavelkou a mladým Králem. Ano, pro všechny tři platí, že jejich základní disciplínou je spíš defenziva. Zároveň mají ale všichni tři potenciál fungovat univerzálnějším stylem „box to box“, od šestnáctky k šestnáctce.

Což se lépe projevovalo proti Bulharsku, které vstřelilo rychlý gól, načež se stáhlo před vlastní branku. A tak ji Češi logicky dobývali a tvořili si šance, z nichž velkou část zahazovali.

S Černou Horou už to byla jiná „káva“, i proto, že soupeř v Olomouci předvedl lepší výkon než Bulhaři na Letné, herně ambicióznější, s prvky fotbalové dovednosti, rychlosti i nemilosrdné tvrdosti.

Takže střed české zálohy měl mnohem víc starostí s defenzivní fází. A zakládání útoků opravdu vázlo. Přestože tým tentokrát příliš nesahal k presinkovým prvkům tak jako v pátek na Letné, bylo na hráčích vidět, jak jsou silově opravdu na hranici vyčerpání. V tom hrál jistě roli i zmiňovaný červnový termín se všemi svými konsekvencemi: koncentrovanou únavou, horkým dusným počasím – i s faktem, že Šilhavý dal před občerstvením sil přednost kompaktnosti páteční jedenáctky. A poslal ji na hřiště ve stejném složení i v pondělí.

Vyhrál 2:1 a 3:0. Takže to udělal dobře. Český tým čeká ještě dlouhá cesta, na které si musí postupně zvyšovat sebevědomí, souhru… A jistě bude ku prospěchu věci, když bude pomalu pokračovat i další postupné omlazování sestavy.

V září může zase mnohé vypadat jinak, někteří reprezentanti, jako třeba Marek Suchý, budou klubový dres měnit určitě, jiní, jako třeba Patrik Schick, o tom budou přinejmenším uvažovat. Jak jim to ohledně reprezentačních souvislostí pomůže, či naopak, to teprve uvidíme.

O kvalifikaci teď můžeme říct, že je navzdory úvodnímu debaklu v Anglii rozehraná dobře. Ale na cestě ještě český tým čekají další nástrahy. Vedle soupeřů třeba i skutečnost, že Patrik Schick už kromě 3 gólů stačil v kvalifikační skupině nasbírat i 2 žluté karty. A automatická stopka přichází po 3. žlutém napomínání. I takové detaily někdy mohou hrát velkou roli.

Věřme, že si Patrik Schick svou karetní bilanci pohlídá, ještě nějaké góly přidá a tým si cestu na Euro ujít nenechá. A až tam bude, můžeme začít uvažovat, co dál.