Článek
„Když je fotbalista v dobrém slova smyslu na hřišti svině, chcete ho mít na své straně. Protože víte, že chce pro svůj tým to nejlepší, chce zvítězit,“ říká v novém díle pořadu Bez frází plus fotbalista Mladé Boleslavi Marek Matějovský.
„Kamarádit a povídat si se soupeři totiž člověk může až po utkání. Dodnes jsem v kontaktu se spoustou hráčů ze Sparty a před každým zápasem jim říkám, že nás čeká devadesát minut, kdy si budeme nadávat, budeme se kopat, s nadsázkou řečeno po sobě plivat, ale pak si podáme ruku a zajdeme spolu na kafe.“
Nový díl Bez frází plus je o příjemném povídání s úspěšným sportovcem, bývalým českým reprezentantem, který vyhrál titul se Spartou a zahrál si také anglickou Premier League. Hráčem, který ve svých 39 letech stále patří k významným osobnostem nejvyšší české soutěže. Fotbalistou, který na trávníku budí svým stylem hry v lidech u televize emoce. A koneckonců také člověkem, který se v kariéře nehodlá vzdát. Mimo jiné také o tom je jeho příběh Bez frází s titulkem Zkoušej to dál. Ofenzivní záložník s výjimečnou technikou to potvrdil i na sklonku své kariéry, kterou si dokázal prodloužit po návratu z těžkého zranění, dvakrát přetržené achilovce.
„Má láska k fotbalu totiž ani po letech nevyprchala. Pořád se chci na hřiště vracet, být tam. Tohle je můj hnací motor,“ říká Marek Matějovský.
V novém díle Bez frází plus Marek Matějovský otevřeně mluví o fanoušcích i prostředí českého fotbalu. S vírou, že v jeho vedení přijdou změny k lepšímu.
„Neumím si totiž představit, že by kluci jako Jan Koller nebo Vláďa Šmicer s tím, co mají za sebou, chtěli jít do funkcí ve vedení fotbalu se snahou se obohatit,“ říká Matějovský.
Celý rozhovor s Markem Matějovským si můžete pustit v hlavním videu tohoto článku.
Bez frází plus vychází na Seznam Zprávách v premiéře každé pondělí ve 12:00.
Marek Matějovský: Zkoušej to dál
Je to on?
Není to on?
Znám ho z intru, nebo ne?
Koukám na tribunu na člověka, který mi přijde povědomý. Říkám si: „Ty jo, s tím jsem fakt bydlel, když jsem byl na škole.“ Zaměřil jsem se na něj, seděl asi ve třetí řadě, což je na Bohemce hodně blízko.
Seděl tam a řval na mě ty nejsprostší věci, jaké si umíte představit.
„Ty č…“
„Ty z…“
Ne, já to ani nechci opakovat. Nemá to cenu. Díval jsem se na něj a promítal si, co všechno směrem ke mně huláká. Přemýšlel jsem, co je spouštěčem. Co jsem mu udělal.
Dal jsem gól mužstvu, jemuž fandí. Vykartoval se na mě jejich hráč. Vyhráli jsme. A dál?
Hrál jsem fotbal, tak mi naložil.
V Ďolíčku šlo o můj první zápas od návratu domů do Mladé Boleslavi. Chodí tam docela dost lidí a jsou považováni za dobré fanoušky podporující svůj klub. Vždycky je tam bouřlivá atmosféra, na kterou soupeřův realizační tým své svěřence upozorňuje.
Jasně, rachot z hlediště je skvělý, pak se hraje úplně jinak.
Ale proč, když dvě minuty před koncem zápasu střídám, mě cestou ke střídačce zlijou pivem a hází po mně drobáky? Kolem hlavy mi lítaly padesátikoruny a dvacky, kouknul jsem na zem a rychle to zkusil spočítat. Solidní dvěstěpáďo.
Je to moje sparťanská minulost, co lidi tak dráždí? Nebo to, jaký jsem hráč? Dobře, někdo se na mně vyfauloval, tak na mě řvou „Simulante!“ To beru, to souvisí se sportem, a až večer v televizi uvidí sestřih a zpomalené záběry, názor na tu situaci změní.
Ale je fakt třeba urážet všechny, co oblékají jiný dres než ten domácí?
Fajn, jestli je vnímání nastavené tak, že pokud si koupím vstupenku, můžu se chovat jako dobytek, proč ne. Musíme to skousnout a nenechat se strhnout. I za tohle v podstatě dostáváme své platy.
Toto je úryvek z příběhu Bez frází fotbalisty Marka Matějovského. Celý příběh si můžete přečíst na tomto odkazu.
