Fotbal zavírá za trest stadiony, protože si neví rady s chuligány. Funkční řešení přitom hází pod stůl

Představte si, že někdy v průběhu příštího týdne přijede do Prahy na dovolenou cizinec, který vedle panoramatu Hradčan zatouží spatřit i zápasy zdejších nejslavnějších fotbalových klubů.

„Vida, ve čtvrtek hraje Sparta s Trabzonsporem,“ najde si utkání předkola Evropské ligy. Záhy však zjistí, že lístek si na něj bohužel nekoupí, protože hlediště letenského stadionu Sparty bude 8. srpna zavřeno na základě disciplinárního rozhodnutí UEFA.

„Škoda, ale nevadí, jsem tu ještě v sobotu, tak zajdu na ligu na Slavii,“ napadne cizince. A tady už trochu riskuje, neb zjištění, že ani sem žádní diváci nesmějí, už by ho mohlo přivést k sebezpytnému dilematu, jestli včera U Fleků trochu nepřebral. Anebo zda se neocitl v zemi, v níž se na fotbalových stadionech musí nejspíš odehrávat absolutní inferno.

Není tomu tak, v průběhu let se situace kolem fotbalových fanoušků průběžně stále lepší a zklidňuje. Zmiňované zavření hledišť na Spartě i Slavii je nyní spíše bizarní souhrou náhod. Nicméně i ona zároveň poukazuje na to, že zcela ideální svět český fotbal na svých stadionech ještě zdaleka nevybudoval. A že k řešení je toho pořád dost.

Sparta pyká trestem od UEFA za rasistické projevy některých svých fanoušků v Novém Sadu, Slavia pak za kvarteto svých příznivců, které o víkendu metalo zapálené světlice do sektoru s vlajkonoši Olomouce, a ohrožovalo je tak na zdraví. A to v situaci, kdy Slavia byla za předchozí provinění takříkajíc „v podmínce“.

A navíc už měla zavřenou tribunu Sever, kde se obvykle scházejí její „kotelníci“. Ti se proto tentokrát ocitli na jihu. A měli k sektoru vlajkonošů hostí o to blíž. Tak několik z nich provedlo tohle:

A teď k novému trestu. Slávistická zkušební doba s hrozbou uzavření tribun na severu i jihu se jí protáhla až do konce kalendářního roku, navíc se slávistická kasa asi rozloučí s pokutou 250 000 korun. Slůvko „asi“ je namístě, neboť Slavia avizovala, že se proti části rozhodnutí odvolá. (Nejspíš asi proti dlouhodobé podmínce.) Ale zkusme se od současného dění odpoutat a podívat se na problém z ucelenější perspektivy.

Autor tohoto textu píše o českém fotbale čtvrt století. Za tu dobu si vyslechl spoustu debat a názorů, ať už z úst odborníků na bezpečnost či řízení ligové soutěže, od klubových zástupců i fanoušků. Mnohé se posunulo, zlepšilo a vyřešilo, ale dvě mantry se jeví jako věčné.

Tady je první z nich: „Potřebovali bychom větší oporu v legislativě.“

A tady druhá: „Jde vlastně jen o pár pitomců, kteří dělají ‚brajgl‘. Ale my nevíme, jak to zařídit, aby se k nám na stadion nedostali.“

Obě spolu souvisí a obě lze řešit. Ideálně souběhem dalšího vylepšení legislativy a zavedením nějaké metody identifikace fanoušků.

Ale pojďme si to všechno raději zkusit vysvětlit pěkně postupně.

Fotbalovou legislativu spojenou s fotbalem rozhýbal v roce 2003 fanoušek Bohemians přezdívaný Ritchie. Nelíbilo se mu, jak asistent sudího Ladislav Talpa posuzuje v utkání se Spartou ofsajdy. Tak přelezl plot a opakovaně Talpu udeřil.

Inspiroval tak právní změnu, která jeho počínání popsala jako trestný čin.

A to je ohromně důležitý termín. Když totiž spácháte trestný čin, čeká vás soud. A ten vám už v Česku, mimo jiných variant potrestání, může také zakázat přístup na fotbalové stadiony. Nebo na jeden konkrétní. Na nějakou časovou jednotku.

A tahle praxe je už po prvotních problémech dokonce plně vymahatelná. Díky probační službě, na jejíž služebně se potrestaný v době zápasu, na němž nesmí být, musí hlásit. Pokud na to kašle, hrozí mu další paragrafy o maření úředního rozhodnutí a podobně.

Tímto způsobem už bylo v Česku potrestáno několik stovek osob. A tato cesta je tedy poměrně funkční. Tyhle osoby ze stadionů alespoň na čas mizí.

Jenže pak je tady ještě druhá množina špatných skutků, kterou policie nevyhodnotí jako trestný čin definovaný například jako výtržnictví. Ale pošle je pouze do přestupkového řízení.

Jak ty příběhy rozlišit? Asi vytušíme, že velká rvačka s vážnějším ublížením na zdraví či hození pyrotechniky na jiného člověka, kterého může spálit či jinak ohrozit, nejspíš budou vyhodnoceny coby trestný čin. Zatímco postrkávání s utrženým knoflíkem či odhalený pokus pronést na stadion pyrotechniku patrně jako přestupek.

A za přestupek dostane viník obvykle finančně zcela nevýznamnou pokutu. Načež může na stadion znovu. Pokud tedy klub u takto identifikované osoby nevyužije svého práva pána domu. A v souladu s návštěvním řádem stadionu ho z něj, obvykle opět na nějakou časovou jednotku, většinou na rok či na dva, nevykáže.

To zní sice hezky, ale kluby přiznávají, že v praxi prakticky nejsou schopny zařídit, aby se člověk, kterého takto potrestaly, na stadion opravdu nedostal.

„Ten člověk prostě přijde. A když ho třeba i od jednoho vchodu vyhodí, projde jiným. Při tom kvantu lidí se to vizuálně nedá uhlídat. Ti lidé se kolikrát různě maskují. A když pak projdou na tribunu, dělají si tam ještě selfie a vysmívají se nám,“ postěžoval si zástupce jednoho nejmenovaného klubu.

A i když je daná osoba znovu vyvedena, prostě přijde příště zas.

Kluby by si představovaly, aby se i další skutky, nyní posuzované v přestupkovém řízení, posunuly do roviny trestného činu. Aby fanoušci měli větší důvod k obavám z trestu, než se dopustí čehokoli nepřístojného. Příklad? Ve Španělsku je i samotný pokus pronést pyrotechniku na stadion trestným činem. A vyměřuje se za něj standardně pokuta 3 000 eur, tedy řádově 75 000 korun. Což už může být dobrý důvod k tomu, nechat rachejtle doma.

Vedle dalšího zpřísňování legislativy ale existuje ještě další možnost, jak s věcí pohnout.

Už v roce 2013 navrhoval tehdejší bezpečnostní manažer FAČR Martin Synecký takzvaný nizozemský model registrace fanoušků spojený s jejich návštěvnickou kartou.

Každý příznivec by jednorázově poskytl klubu svá osobní data a dostal by kartu, která by ho v souběhu s ticketingovým procesem pouštěla na stadion. V zemích, kde ji používají, vědí, že ji lze kombinovat s marketingovým a obchodním efektem. Na stadionu může sloužit jako platební karta při nákupech občerstvení, u sponzorů klubu zase jako způsob, jak při nákupech jejich zboží získat slevu.

To všechno funguje do momentu, než držitel karty udělá nějaký průšvih – a klub se rozhodne, že už ho na svůj stadion nepustí. Pak se karta zablokuje. Její držitel nemá šanci se tam bez ní dostat a novou mu na jeho doklady nevydají.

Systém pamatuje i na osoby, které jdou na fotbal svátečně, třeba na jeden zápas v roce. Lístek si mohou normálně koupit, s jedinou podmínkou, a to s předložením osobního dokladu. Aby se ověřilo, že jeho držitel není na fotbale osobou nežádoucí.

Syneckého návrh ovšem neuspěl. A na jeho pozici jej časem vystřídal Miroslav Platil. Ten už v roce 2015 navrhoval ještě komfortnější variantu řešení, kterou okoukal v Maďarsku. „Sám jsem si to tam vyzkoušel. Na stadion jsem přišel s cestovním pasem, za 20 sekund jsem dostal ID kartu, došel s ní k pokladně, dostal lístek, prostě žádný problém.“

Identifikační karta fanouška, o níž tehdy Platil hovořil, bývá s jejím uživatelem spárována tak, že je do ní zakódovaný obraz fanouškova unikátního krevního řečiště.

„Používá se to i v Česku v řadě firem: jsou v nich dveře, které se prostě otevřou jen konkrétnímu člověku. To krevní řečiště lze identifikovat na krátkou vzdálenost, bez doteku. Nosíte si ho s sebou, nelze půjčit, ukrást, hacknout, pro naše potřeby skvělá varianta,“ zdůrazňoval Platil.

„Na těch jejich kartách nejsou žádná jména, fotografie… nic. Ale osobě, která udělá průšvih, se ta její karta zablokuje. Obraz krevního řečiště té osoby zůstane v databázi – a na fotbal se pak onen člověk prostě nedostane,“ doplňoval Platil.

Ani na systém, který navrhoval on, však kluby nepřistoupily.

Vadí jim, že by je stál investice do technického zabezpečení. A mají obavu, že by odrazoval i normální fanoušky. V Maďarsku tyhle obavy rychle překlenuli, v Česku se nic takového nechystá.

Kluby raději pořád dokola platí pokuty, zlobí se, že nemají pořádnou oporu v legislativě a že nevědí, jak to provést, aby některé osoby ze stadionů vytěsnily.

České ligové kluby zaplatily v minulé sezoně, obvykle za špatné chování fanoušků, na pokutách více než 6 milionů korun. Z toho Sparta 1 767 000 korun a Slavia 1 337 000 korun. A červenobílým, jak už bylo zmíněno, v nové sezoně hned po prvním domácím zápase vyměřili dalšího čtvrt milionu pokuty.

Ještě větší „flastry“ ale přicházejí z UEFA. Spartě stačilo odehrát dvě utkání se Suboticou, jedno s rasistickými projevy, druhé s vběhnutím osob na trávník. A stálo ji to vedle zavření hlediště na Trabzonspor navíc i pokutu činící v přepočtu 2,5 milionu korun.

Slavii se „složenky“ za pokřiky „UEFA, Mafia“ v zápasech s Kyjevem, rvačku v Kodani či házení předmětů na plochu v duelu proti Genku sečetly v zavření sektorů na tribuně Sever na historický zápas s Chelsea. A navíc v pokutu, jež v úhrnu činila zhruba 3 miliony korun.

Snahy obou „S“ vymoci z identifikovaných strůjců problémů nějaké peníze, které by alespoň částečně snížily tyto jejich ztráty, nejsou příliš úspěšné.

Co je nutné zdůraznit: UEFA, stejně jako české fotbalové orgány, trestají přísněji, když jde o recidivu. Spartě k problémům proti Subotici přičetli rasistické chování jejích příznivců ze zápasu s Interem Milán. Recidiva slávistických potíží je snad z výčtu případů z minulé sezony zřejmá.

Kluby platí a platí „jakou mourovaté“ – a snaží se problémy řešit komunikací s fanoušky. Sparta například letos připravila osvětový klip, ve kterém se vymezuje proti rasismu či násilí. Slávisté po světlicích házených na Hanáky výrazně zpřísnili svůj návštěvní řád.

Nicméně hooligans a jejich počtem malé skupinky, které dělají o to větší problémy, jsou stále prakticky mimo jakoukoli kontrolu. Jde o neřiditelné jedince, často s kriminální minulostí.

Pokud je velké české kluby na svých stadionech opravdu nechtějí, možná by se nad některou z metod identifikace fanoušků mohly znovu zamyslet. Žádný systém není absolutně dokonalý. Možná by to některé slušné fandy Sparty či Slavie jednorázově trochu odrazovalo, kdyby se museli nějakému identifikačnímu procesu podrobit.

Ale výrazně by se pak snížilo riziko, že se zápas jejich miláčků odehraje bez nich, tedy bez jejich věrných fandů, před prázdnými tribunami. A nemusel by se už na patro vracet ani pocit trpkosti z uplatňování principu kolektivní viny za excesy několika nezodpovědných jedinců.