Fotbal pro nevidomé. Že nevidíte, nestačí, musíte mít přelepené oči

Trochu netradiční zvuk na začátek rozhovoru, uznávám. Ale za chviličku pochopíte, že má velký smysl, protože to byl zvuk míče, s kterým hrají fotbal nevidomí. A proto tady dneska ve studiu Seznam Zprávy vítám pana Zdeňka Barloka. Dobrý den.

Dobrý den.

Ten je takovým hybatelem dějů, které se týkají právě fotbalu pro nevidomé v České republice. Když začnu trošku ze široka – spousta lidí si řekne: „Fotbal a nevidomí, to nejde moc k sobě.“ Vy jste ovšem důkaz, že to k sobě jde docela dobře.

My jsme rádi, že jsme ten důkaz, že to jde k sobě. V podstatě nás to baví a chceme si to užít jako všichni fotbalisti. A možná jenom škoda, že to nebylo ještě dříve než v roce 2010, než jsme tady s tím začali. Ale užíváme si to a je to hlavně o tom adrenalinu.

Musím připomenout nebo upozornit na to, že se hraje na trošku jiném hřišti než normální fotbal. Zhruba tak 40×20 metrů. Dalo by se to i rozměrově přirovnat k futsalu. Hraje se 4+1. S tím, což je docela interesantní, že gólman je vidící.

Hraje se většinou na hřišti o rozměrech 20 krát 40. Někdy to hřiště bývá trošku větší, tzn. 44 krát 22. Hraje se většinou na umělce, pokud se nehraje zimní sezóna, která se hraje v hale. Gólman vidí, ale přesto může dostat gól, je to pravda.

Dostává jich dost, když se člověk podívá na některé výsledky a já jsem viděl spoustu ukázek na YouTube, které jste mi poslal, jak to vypadá, když hrají opravdu špičková družstva. Třeba Brazilci nebo Kolumbijci či další reprezentační výběry. Diváka, který vidí poprvé fotbal nevidomých, tak může překvapit, že hřiště je dělené na třetiny. Ale má to přísnou logiku, protože hráči jsou vlastně navigováni.

Je to tak. To hřiště je vlastně rozdělené na třetiny po zhruba třinácti metrech. Hraje se s mantinely po stranách a za nimi je trenér. Za brankou soupeře je náš navigátor. Ono v reálu, když se na to podíváte, tak je to taková překřikovaná. Správně by to mělo být tak, že každý si drží tu svoji třetinu. No a když si ji nedrží, tak rozhodčí dá žlutou.

Když jste mluvil o navigátorovi za brankou, tak tam je docela půvabné, že ve chvíli, kdy tým kope volný přímý kop, tak navigátor za brankou zabouchá i do tyčí, aby střelec měl představu, kde branka vlastně úplně přesně je…

Je to tak. Každý tým má svoje vlastní grify, jak to dělá. Někdo klepe na pravou, levou tyčku. Někdo ještě k tomu na břevno. Pak se vlastně ozývá třeba ze středu nebo podle toho, jak ten hráč, který třeba kope přímák nebo penaltu, je zvyklý. Jsou to už potom různé nacvičené signály.

Od velkého fotbalu vás odlišuje pochopitelně to, že musí být při hře ticho. Jednak kvůli tomu, aby byl slyšet míč, kudy letí. Nebo kudy se kutálí. A zároveň, aby byly slyšet pokyny. Ale nemůže se někdy stát, že když budete hrát se soupeřem, který bude mít slušnou diváckou podporu, že to diváci budou tak trošku kazit? Právě tím, že budou vstupovat do děje?

To se stává dost často. Z pohledu diváka je strašně těžké být ticho, protože jste na fotbale. A když přijdou diváci, tak bych řekl, že po první minutě ten ostych z toho, že nevidomí hrají fotbal, vůbec nemají a prostě začnou vnímat tu hru. Diváci hru prožívají jako normální fotbal, takže samozřejmě vždycky říkáme, aby bylo ticho, nebo to i hlásíme, ale zažili jsme mnoho zápasů v Rumunsku, Maďarsku, ve Španělsku, kde ticho opravdu nebylo a nikdo to neřešil. No a pak už je jen na vás, jak se adaptujete. Když neslyšíte míč, když jsou diváci ještě trošku nahlas, tak je to potom taková překřikovaná.

Diváci to nemohou vidět, ale vy jste mi přinesl kromě míče na ukázku i vlastně kryt očí, jakési klapky.

Klapky. Ano, to je úplně nejlepší možný výraz, který charakterizuje něco, co hráči musí mít povinně na očích. Nestačí, že deklarujete, že jste nevidomí, ale aby náhodou nedošlo k nějakému podvodu, jak se i v paralympijském sportu v nedávné době stávalo i na těch největších akcích. Tak holt musí být klapky. No, ještě k tomu to nejsou jenom klapky. Já jsem nepřinesl ještě to, co je pod nimi. V podstatě pod klapkami podle pravidel by měly být ještě tzv. přelepky, což jsou takové polštářky na oči. To je asi tak třikrát přelepíte takovou lepicí izolepou, takže vypadáte jako chodící lepidlo, a na to dáte ještě klapky. A po zápase to strháte i s kůží.

V České republice zatím existují dva kluby, v Praze a v Brně. Pod tím pražským jste podepsán vy, velmi výrazně, protože jste i hlava celého fotbalu pro nevidomé. A vy jste mi napsal, že právě mezi klubem v Brně a v Praze je to asi tak jako mezi Spartou a Slavií.

No, já myslím, že bych to tak asi charakterizoval. Je to jak mezi Spartou a Slavií. V tuhletu chvíli je Sparta, řekl bych, Praha, která se musí zvednout výsledkově. Brno bych řekl, že je naopak taková Slavie.

A kolik lidí se vůbec věnuje fotbalu pro nevidomé v České republice?

Když to vezmu hráčsky, tak bych řekl, že to je tak do 15 až 20 hráčů celkem. Spíš bych řekl, že kolem 15 nějakým způsobem aktivně. A ten realizační tým okolo se většinou skládá z 5 až 8 lidí.

Ale 15 lidí, to si říkám, že to se pak musí na jednu stranu velmi jednoduše, ale vlastně zároveň i složitě sestavovat reprezentační tým, protože nemáte moc kam sáhnout.

Tak tady je ten kámen úrazu, jak je to celkově v hendikepovaném sportu, tak jak vždycky říkají kluci ze sledge hokeje, že máme 15 hráčů a hledáme mladé, tak my jsme na tom stejně. Máme také nějaký počet hráčů a hledáme nové. My máme jednu nevýhodu, že zraková vada se dělí na tři části. V podstatě úplně nevidomý člověk, potom člověk, který má zbytky zraku a člověk slabozraký. Když to řeknu laicky.

A co se týče reprezentační úrovně, tak může dneska hrát jenom ten člověk, který nevidí. Co se týče klubové úrovně, tak může hrát i ten slabozraký nebo se zbytky zraku a tam je to v pohodě. To si uválčíme. A když si to neuválčíme, tak si půjčíme kluky z ciziny. To je standardní trend dneska. Tzn. za Brno hraje Angličan. Za nás hrají dva kluci z Rumunska. Za Dortmund Rusové. To je prostě jako v klasickém fotbale. Ale co se týče reprezentace, tak my bojujeme s tím, že těch úplně nevidomých nemáme tolik. Tzn. my když je potom spočítáme, tak jich máme tak zhruba 7, 8? A pak se z toho opravdu staví reprezentace hodně náročně, to je pravda.

Ostatně každý, kdo kope do tohoto míče, tak ví, že máme reprezentaci, že si zahraje.

Jo, přesně tak. Nemusí chodit na tréninky, ale vždycky si zahraje.

A jak vypadá tréninkový proces?

Jak vypadá tréninkový proces? To záleží, kolik se nás sejde. To je také vždycky otázka. Takže buď se sejdeme ve třech, v šesti nebo v osmi. No a podle toho si potom dáme trénink, vždycky to děláme v podstatě hodně podobně. Začneme nějakou kondičkou, rozcvičením, běháním. Pak akce na branku jeden na jednoho. Zkoušeli jsme i zápasy. Tzn., že jsme si zkusili i fakt, abychom hráli pod stresem, tak jsme si vzali kluky, kteří vidí. Takže jsme hráli proti vidícím klukům. Bylo to pro nás spíš takové běhání, že jsme se s míčem moc nepotkali. Ale i to je zajímavé, protože v podstatě tenhleten trénink je hodně dobrý na to, že když pak hrajete třeba s Brazílií, tak se také moc nepotkáte s míčem.

Brazilci jsou jediní profesionálové ve světě fotbalu pro nevidomé. Předpokládám, že když mají finanční krytí a mohou se tedy naplno věnovat tomuto sportu, tak ten odskok od konkurence bude asi dost výrazný.

Je to tak. Potom když jedete na mistrovství světa, my jsme tam ani nebyli, ale když se tam jedete podívat, tak Brazilci, Argentinci, částečně mají i krytí i Angličani, tak oni 4krát až 5krát týdně chodí na trénink, do posilovny na kondičku… A prostě nic jiného v podstatě dělat nemusí. No a my všichni ostatní, co se dostaneme na Evropu nebo na svět, tak chodíme do práce a když je volný čas, tak zajdeme na trénink jednou, dvakrát týdně. A pak ty rozdíly jsou obrovské. Pak právě padá hodně gólů.

Což je pro diváka vlastně dobře. Ale ne pro toho, který fandí vám v tu chvíli. Ale v téhle návaznosti mě zajímá, kam patří český fotbal pro nevidomé, řekněme, v tom evropském srovnání?

Já bych to rozdělil na dvě části. Já bych to rozdělil na tu část klubovou a na tu část reprezentační. Vezmu nejdřív tu klubovou. Já myslím, že ač jsme Sparta a Slavie, tak že oba dva kluby dělají hodně záslužných věcí, co se týče fotbalu a šíření toho povědomí, jak v Čechách, tak v Evropě. Každý z nás pořádá mezinárodní turnaje, které jsou hodně dobře obsazené a jedny z top v Evropě. Dokonce teď v tuhletu chvíli jsem přišel s takovým nápadem, kterým vlastně budeme řešit naši mezinárodní organizaci. Uvidíme, jestli se to povede, ale už několik let mluvíme o Lize mistrů, tak jsme si říkali, že se to musí už nějakým způsobem zrealizovat a dát tomu pravidla.

Naše kluby hrají zároveň i středoevropskou ligu. Ten 1. ročník vyhrála Praha, 2. a 3. Brno. No a nyní máme rozběhnutý 4., kde vlastně v tuhle chvíli je Budapešť, Praha, Wroclaw, Krakov. Byla tam i Vídeň a Brno. Počet účastníků se mění dle dostupných podmínek. Ale je to takový začátek, spíše takové ty středoevropské, východoevropské spolupráce, které hodně dobře fungují. I tak ale v Polsku třeba není více klubů než dva. Jenom Krakov s Wroclawí. V Maďarsku jenom jeden. V Rumunsku v podstatě jen reprezentace a je to hodně specifický sport a hodně to bolí. Ale na klubové úrovni si myslím, že jsme hodně úspěšní.

Na té reprezentační je to trošku složitější. Tím, že v tuhletu chvíli do reprezentace můžou jenom nevidomí hráči, tak jsme někde na pomezí 10. a řekl bych tak až 14. místa. Mistrovství Evropy divize A hraje 10 týmů a pak se hraje béčko. My jsme měli letos jet do Rumunska na to „béčko“ si vybojovat elitní skupinu, ale tím, že v podstatě situace ve světě a v Evropě je tak nepřehledná, tak se rozhodlo, že kvalifikace bude až příští rok, takže si myslím, že o to líp pro nás, tak se aspoň z gauče pohneme zpátky na hřiště.

Potrénujete?

Potrénujeme. Přesně tak a zkusíme pro to udělat, co půjde.

Samozřejmě všechno tohle, o čem mluvíte, nejde bez peněz. A tím pádem mi vyvstává na mysli otázka, jak to je s finančním zabezpečením třeba ze strany státu či partnerů?

No, jak je to s finančním zabezpečením ze strany státu, tak to si myslím, že je na samostatnou reportáž.

Tak to zkuste shrnout do dvou vět.

Já to zkusím shrnout. No, nicméně vezmu to hodně stručně. Co se týče krytí od státu, tak dneska na reprezentaci máme. Nicméně ty podmínky od státu jsou poměrně tvrdé, ale ne jenom pro fotbal, ale i pro celý hendikepovaný sport. Tzn. musíte mít odehrané soutěže, musíte mít výsledky, musíte mít jednoznačnou metodiku. Je to taková papírová válka a prostě když to nesplňujete, nemáte peníze. Dneska to takhle prostě je. Ono to je v něčem dobré, v něčem zlé.

Ale já bych řekl, že v tuhletu chvíli pro fotbal a pro podmínky reprezentace je to dobré. Co se týče dalšího krytí, tak dnes si kluby můžou žádat na ministerstvu o peníze. Můžou si žádat na svých magistrátech, kde jsou také nějaké možnosti. A potom v podstatě chodí ke komerčním sponzorům. Případně nějaké formy sbírek nebo nadací. Ty možnosti jsou. Já si nemyslím, že dneska to není tak, že by ty možnosti nebyly, ale musíte se o to starat, protože dnes vám nikdo nedá na ruku 10 tisíc a neřekne: „Tak, tady máš! A dělej si s tím, co chceš.“ To možná fungovalo na přelomu 90. let a milénia. Dneska je to tak: „Tady máš 10 tisíc a my chceme vidět, co za to děláš.“ Ale já myslím, že to je ale správně.