Článek
Známá fotografka, především sportovní fotografka. Já se přiznám, že vás hodně obdivuji, jak jste se v tom maskulinním prostředí sportovní fotografie dokázala prosadit.
Já myslím, že není třeba mě obdivovat. Ono to přišlo tak nějak samo. Já jsem vždycky snila o tom být sportovní fotografka. Když jsem se do toho prostředí dostala, tak až pak teprve mi došlo, že žen kolem sebe moc nemám. Že by to pro mě bylo nějak primárně náročné, to jsem si nepřipouštěla nebo neuvědomovala. Je fakt, že jsem začínala relativně mladá, měla jsem štěstí a už kolem dvaceti let jsem k této práci přičichla. Je pravda, že kolem mě jsou z 99 % samí chlapi, pro které není nošení foťáku tak náročné jako pro mě. Proto je vždycky legrační mě vidět, protože jsem obtěžkaná foťáky, batohy a na mé postavě to vypadá trochu srandovně.
Kolik to všechno váží? Deset patnáct kilo?
Když toho mám hodně, tak je to kolem patnácti kilo.
Říkala jste, že jste sama občas pocítila, že s vaší figurou to není úplně jednoduché v tomhle světě. Jak jste hrála extraligu florbalu? Přece jenom tam také občas dojde na náraz, na nějaký tvrdší kontakt.
Myslím, že hrát s mojí postavou florbal bylo jednodušší než hrát basketbal, protože ještě před florbalem jsem v mládí hrála basket.
Ale pivota ne, že ano?
Pivota ne, tam to bylo složitější. Ale v holčičím sportu to nebylo tak hrozné, necítila jsem takové rozdíly. Kolem mě tam běhalo spoustu podobně tvarovaných holek.
Dokážete asi odhadnout, pochopitelně nejvíc asi u florbalu, u basketu, ale týká se to asi i jiných míčových her, co se tak může za chvilku stát? Protože podle mě to je pro fotografa nejdůležitější.
Určitě. Předvídat ten okamžik a tu hru znát je samozřejmě velké procento úspěchu. Vzhledem k tomu, že já fotím nejčastěji fotbal a hokej, tak znám už i tyto sporty. Často se to dá předpokládat, a když člověk má ty znalosti, pracuje se mu mnohem lépe. Když mě občas pošlou fotit ragby nebo americký fotbal, což není to, v čem bych si připadala zvlášť kovaná, tak člověk kouká a než zjistí, o co jde, tak o spoustu fotek přijde.
A když jste šla poprvé fotit fotbal, znala jste pravidla?
Když jsem šla poprvé fotit fotbal, pravidla jsem znala, fotbal člověk tak nějak zná. Odmalička jsem byla sportovní fanoušek a bylo mi to prostředí blízké. Možná dodneška mám problém s tím poznat ofsajd, ale to asi i pár našich rozhodčích. Jinak to samozřejmě člověk zná, takže ví, co čekat. Dneska už vím, kdo je favorit, za jakou bránu jít, kam se spíš bude útočit, kam budou padat góly. Tohle jsem všechno na začátku nevěděla. Neznala jsem hráče, neznala jsem prostředí samotné ligy, ale dneska už vím přesně, kam bych měla jít.
A stalo se vám někdy, že jste si vybrala špatnou stranu? Že si člověk tipne favorita a ono je to jako na potvoru naopak, že všechny góly jsou na druhé straně.
Samozřejmě se mi to stalo, častokrát se člověk proklíná. Nebo ne vždycky vyhraje favorit, takže tam s fotografy sedíme a spíš si povídáme, než abychom fotili, protože se odehrává všechno na druhé straně hřiště.
No, a co s tím potom udělá redakce? Když potřebuje fotku opravdu klíčového momentu na druhé straně a vy řeknete: „Jo, kluci, nemám.“
To já samozřejmě neříkám, člověk pořád fotí. I když se to děje na druhé straně, tak ten gól se dá vyfotit i přes celé hřiště. Samozřejmě to není tak kvalitní a potom nemám detail radujícího se hráče a tak podobně. Takže se to snažím nějak zachránit. Nevyplácí se během zápasu přecházet sem a tam.
První foťák jsem dostala od Ježíška
Vy jste se rozhodla pro sportovní fotku, respektive pro fotku jako takovou a zběhla jste i ze střední školy. Tak to by mě docela zajímalo, co vám řekli doma?
Mně na to doma vlastně neřekli nic. Celou dobu mě podporují, za to jsem šťastná. Možná, že na začátku člověk nevěděl, jakou má budoucnost a jestli vůbec je možné se tady v tom odvětví prosadit. Postupem času to postupovalo a možná i díky tomu, že mi doma pomáhali a první foťák jsem dostala od Ježíška, to nějak přišlo, a myslím, že to nakonec dobře dopadlo.
Já jsem také někdy v pěti šesti letech říkal, čím chci být, že chci být tedy sportovní komentátor, a vy jste to měla přesně takhle se sportovní fotkou. Což mě docela překvapuje u slečny, protože zájmy jsou u holek samozřejmě všelijaké.
Zajímavé to je. Dokonce si vzpomínám na to, když jsme šly s mojí mámou na procházku a já jsem jí tam mimoděk ptala, jestli je možné se živit sportovním focením. Mamka nevěděla, ale nechala mě v tom a říkala: „Asi jo“. Od té chvíle já jsem věděla, co bych chtěla dělat. Nebo jsem si to alespoň začala přát. Jak už jsem zmiňovala, tak ke sportu jsem měla vždycky blízko. Hrála jsem ten basket, jezdila jsem na kole, bruslích… Všechno mě bavilo, zajímalo, tak asi proto. Možná jsem jako malá holka měla snít o tom, že budu fotit svatby a něco podobného, ale mě to vždycky táhlo ke sportu.
Mimochodem to máte štěstí, že jste si ty svatby nevybrala, protože když tady seděl Jan Šibík, tak říkal: „Svatby, to je skoro to nejtěžší.“
Občas fotím kamarádům nějakou svatbu. Musím s tím souhlasit, je to úplně něco jiného. Spoustu lidí říká, že sportovní fotka je to nejtěžší, ale když to dělám denně, tak mi to už tak nepřijde. Když jdu fotit nevěstu s ženichem, tak jsem nervóznější, než když fotím Ligu mistrů na Slavii.
Když už fotíte pěkných pár let, tak je to pro vás řemeslo, nebo se pořád při té rychlé práci u sportovní fotografie snažíte vnést něco navíc?
Myslím si, že to by měl být cíl každého fotografa. Pokud by to tam nebylo, tak by to mohl teoreticky zabalit. To je asi stejné jako ve vaší profesi. Když člověk fotí každý den, tak se tomu někdy nevyhne. Je to prostě řemeslo a ne vždycky s to dá provést tak, jak by si člověk představoval.
A dostala jste někdy potom odpověď, že editor nebo vedoucí vydání vám řekne: „Hele, to umění mi sem netahej.“
Vyloženě takhle to neříkají, ale většinou to umění nepoužijí.
Vy jste pochopitelně začínala na klasickém analogovém fotoaparátu. Jaké to bylo, když jste poprvé dostala do ruky digitál?
Je pravda, že já jsem ještě ta generace, která díky bohu začínala na analogu. Moje střední škola probíhala tak, že jsme strávili spoustu času v temné komoře a vyvolávali filmy. Dokonce i moje první sportovní focení bylo na film. Vzpomínám si, že když jsme měli na střední škole první digitál, bylo to pro mě něco úplně neuvěřitelného. Já jsem se ho bála vzít do ruky, abych ho nerozbila, protože jsme slyšeli jenom to, jak je to strašně drahé. A myslím si, že jsem tam za dobu mého studia na střední škole nikdy nefotila, protože jsem se bála si ho vzít.
Dokázal by se dneska sport fotit ještě na analog?
Bylo by to těžké. Někdy si říkám, že bych to měla zkusit, protože je to úplně jiná práce, a obdivuji staré mistry fotografy, kteří měli jeden kinofilm na zápas a byli schopní si s tím vystačit. Dneska, když člověk sedí mezi fotografy, tak slyší jenom cvakání závěrek a tisíce a tisíce fotek, ze kterých se potom vybírá.
To by to muselo být hodně složité při práci s časem, při práci se clonou, protože přece jenom ty poloautomatické systémy dneska hodně vypomáhají fotografovi.
Hlavně při práci s ostřením. Co znám od mých starších kolegů z vyprávění, tak to muselo být neuvěřitelné. Předostřit si na místo, kam sportovec přiběhne a mít čich na ten správný okamžik. My to dneska máme díky technice mnohem jednodušší, než to bylo před dvaceti lety.
Snažím se pomáhat i začínajícím kolegům
Vy jste také přišla do redakce, tedy do Sportu, kde v té době a vlastně dodneška působí skvělí fotografové Jaroslav Legner, Michal Beránek a mnozí další.
Přesně tak, to považuji za velkou výhru a za klíčový bod v mé kariéře. Když jsem přišla do redakce, byli tam opravdu zkušení borci a já mohla po jejich boku pracovat a sledovat je při práci. Jaroslav Legner byl můj šéf, zkušený fotograf. Každý, kdo se ve sportu a v tomhle sportovním odvětví trochu pohybuje, ho zná. Za to jsem moc vděčná.
Vy dneska ale nejenom že fotíte, ale také dáváte cenné rady těm, kteří se chtějí naučit fotit.
Je to jak říkáte. Trošku se vám pletu do řemesla, povídám o focení a snažím se předat nějaké zkušenosti mým začínajícím kolegům.
A kam se můžu přihlásit, když budu chtít?
Doteď jsem působila na Akademii žurnalistiky a nových médií, která bohužel končí. Ale určitě se můžete ozvat mně a je možné se pobavit i o nějaké soukromé stáži nebo nějakých konzultacích. To určitě není problém.
Přitom ale pořád vy ještě studujete v Opavě. Ale nestudujete sportovní fotku…
Studuji na Slezské univerzitě Institut tvůrčí fotografie, což je v podstatě úplně jiná disciplína než to, na co já jsem zvyklá, a než to, čím posledních skoro patnáct let denně žiji. A je to tvůrčí fotografie, kde se potkávají úplně jiní fotografové, než já znám ze svého profesního života. A je to pro mě neuvěřitelným způsobem obohacující.
To znamená, že se učíte dělat dokumentární fotku nebo uměleckou fotku?
Přesně tak! Já se učím uměleckou fotku a učím se přemýšlet o fotce trošku jinak, než jsem zvyklá. A to byl právě důvod, proč jsem se ještě na stará kolena vrhla na studia. Vzpomínám si, že jsem to hltala už odmalička. Listovala jsem rodinným albem a prohlížela si tam svoje babičky a prababičky a zůstalo to ve mně pořád. Nesmírně si vážím fotografů, kteří tady utvářeli tu komunitu a fotografickou kulturu.
Vy se podobným způsobem snažíte zachytit i současnost svého bydliště, respektive jeho okolí.
Je to tak. Jde o projekt, který jsem započala v rámci svých studií na vysoké škole. Je to dokumentace Jižního Města, největšího sídliště v České republice. Snažím se zachytit atmosféru toho místa a je to můj dlouhodobý projekt, aby tady po mně něco zůstalo.
A spíš vás zajímá architektura, nebo člověk?
Mě zajímá to propojení. Zajímá mě propojení člověka v prostředí, protože od lidí z mého okolí slýchám takové řeči typu „jo, ty bydlíš v králíkárně“ a podobně. Tím, že tam bydlím odmalička, tak se na to koukám trošku jinak.
Máte za sebou také už několik výrazných úspěchů v tom smyslu, že jste byla nominovaná na olympijské hry a účastnila jste se. Myslím si, že začátek byl ve Vancouveru?
Přesně tak, v roce 2010 ve Vancouveru, to byla moje první olympiáda.
Tak jsem si říkal, jestli jste možná až nelitovala, že jste tam kvůli sportu, protože Vancouver je nádherné město, krásně položený a vy jste musela jenom po těch sportovištích.
V tu chvíli jsem vůbec nelitovala. Pro mě byl Vancouver splněný sen, takže mě vůbec nic jiného nezajímalo. Přemýšlela jsem jenom o tom, abych udělala svoje sportovní fotky co nejhezčí. Bylo to ani ne dva roky po tom, co jsem nastoupila do Sportu. Mohla jsem odjet na olympiádu, pro mě to bylo úplně něco neskutečného a pohádka.
Stává se fotografovi to, co se může stát sportovcům a může se to stát i komentátorům, že najednou přijdou na zápas, každý ve své roli, a může najednou začít fungovat nervozita?
Nevím, jak se to stává vám a jak se to stává sportovcům, protože jsem v téhle roli nebyla, ale u mě se to stává úplně běžně. Dřív jsem byla nervózní, když jsem šla na ligový zápas, tak to už samozřejmě trochu opadlo. To je taková ta běžná denní rutina. Ale když jsem na olympiádě a kolem mě krouží Martina Sáblíková, která si evidentně jede pro zlatou medaili, tak mi možná buší srdce víc než jí. Je to historický okamžik, u kterého jsem, a moje práce a můj cíl je ten okamžik zdokumentovat. Kdyby se něco podělalo, tak by to nedopadlo dobře.
Ještě se vrátím jednou k Honzovi Šibíkovi. Když jsem se ho ptal na recept na dobrou fotku, tak jsem spustil, že člověk přemýšlí o tom, že musí mít dobře zaostřená, nesmí nikomu nic lézt z hlavy, dobrá kompozice, a on mi říká: „Ano, to je všechno pravda, ale musíš se přestat bát jít blízko. Jít co nejblíž k tomu člověku, kterého fotíš.“ A já se přiznám, já s tím mám dodneška obrovský problém.
Já to měla úplně podobně. Když jsem začínala fotit, tak jsem naopak fotila architekturu, kytičky, domy a s lidmi jsem nechtěla mít nic společného. Dneska mě živí to, že fotím lidi a že jim často říkám, co mají dělat, jak se mají tvářit a nějak si je dirigovat. A když má člověk přijít takhle blízko a vniknout do jejich osobního prostoru, tak to na začátku ani pro mě nebylo příjemné a přirozené. Dneska už vnímám to, co dělám, trochu jinak. Vím, že je to potřeba, vím, že musím být někdy přidrzlejší, protože potom to má nějaké své výsledky.
Vaše první výstava proběhla v roce 2018, nepletu se?
První velká autorská v roce 2018, je to tak.
A jaké to bylo? Koukat se, že lidé se dívají na vaše fotky.
Bylo to samozřejmě krásné. Moje fotky vycházejí v novinách a to si člověk už neuvědomuje. Nevidí ty lidi si noviny číst. Když si někdo v metru čte Sport a prohlíží si fotky, tak na něj výrazně koukám a pozoruji, jestli si mě všimne a spojí s tím, a většinou se to nestává. Když na výstavu přijdou lidé a prohlíží si to, tak je to krásný pocit.
Myslíte si, že publikum tady v České republice je fotce přející?
Dneska je vizuální komunikace hodně rozšířená. Málokdo si dneska čte, ale všichni si prohlížejí fotky, rolují telefonem a jenom podle fotek si utváří nějaký mínění a názor, takže je těžké na to odpovědět. Je otázka otázka, jestli lidé dokážou ocenit kvalitní fotku, jestli ji dokážou poznat v přehršli toho, co se dneska produkuje, takže je to komplikované.
Mě v branži vytáčí něco, co bych nazval neúcta k řemeslu. Dneska se už stává skoro pravidlem, že redakce chtějí šetřit. Tak pošlou někam redaktora, aby napsal, vyfotil, natočil a ještě si to celé zprodukoval, pokud by to šlo v jedné osobě. Což si myslím, že je špatně, protože bude dělat tři práce na průměrné úrovni a ztrácí se ta profesionalita.
S tím nejde nesouhlasit, ale vedení některých redakcí si to asi nemyslí a je tlačeno možná i ze stran majitelů a vydavatelů ke snižování nákladů. Proto jdou tady tím směrem. I na nás je vyvíjený tlak směrem k videu, abychom byli multifunkční a aby člověk nebyl schopný jenom fotit, ale i natáčet. Ze své pozice si myslím, že by to měl dělat odlišný člověk, ale když to jinak nejde, tak se nedá nic dělat.
A když potom vidíte fotky někoho, kdo není fotografem, v médiích, tak si říkáte: „Má to vůbec smysl?“
Někdy si člověk říká, jestli to má vůbec smysl, a také si člověk říká, že fotit může úplně každý. Doba jde tady tím směrem a na jednu stranu, jak jsme se bavili před chviličkou, my to máme díky technice mnohem lehčí. Na druhou stranu to usnadňuje samozřejmě i amatérům, kteří si koupí trošku lepší foťák, a lepší fotky logicky přijdou snáz. Neříkám, že výborné fotky, to vůbec, ale už jsou to hezčí fotky a občas je poskytnou zadarmo. Občas to nějaká redakce publikuje, a je to komplikované a složité.
Fotbalový zápas, já si jdu na komentátorskou pozici sice venku, ale pod střechou. A teď ono prší už před zápasem a pořádně leje při zápasu, jak tam přežijete ty dvě hodiny?
Taky sama sebe lituji a občas si říkám: „Ježíš, mám já tohle zapotřebí.“ Když prší nebo když je tam fakt velká zima, což se stává celkem běžně. Já ani nevím, jak to přežijeme, pro člověka je to tak automatické, že tam musí být, ví to, uvědomuje si to. Někdy se to snažím vzít jako výzvu. Říkám si, že to dám, že se kousnu, i když prší, tak to hecnu a budu tady a přece nejsem z cukru.
Přemýšlíte o tom, co bude za deset let?
Určitě. Čím jsem starší, tím víc o tom přemýšlím a zatím to nedokážu odhadnout. Vývoj může být různý. Nevíme, jak se budou vyvíjet média dál, jestli pořád budou tištěná, nebo se přesunou jenom na internet, jestli z fotografů budou opravdu videokameramani. Takže si netroufám tvrdit, co přesně budu dělat, ale doufám, že pořád budu dělat to, co mě baví, a že to bude mít něco společného s focením a fotkou jako takovou.
Byla by škoda, kdyby ne, protože také za sebou máte úspěchy, získáváte ceny Nejlepší sportovní fotka a Czech Press Photo. A také jste měla našlápnuto, a skoro to vyšlo, na stáž zajímavou do Getty Images, jestli si dobře pamatuji.
Přesně tak. Getty Images vypsala před dvěma lety stáž pro fotografky v Anglii. Což byla výjimečná událost právě z toho důvodu, aby se dostaly ženy do sportovní fotografie trošku víc. Dostala jsem se do výběru deseti žen z celé zeměkoule, ale u toho to skončilo. Nakonec vybrali jenom jednu. A nevím, jestli to mělo něco společného i s brexitem, ale nakonec tu stáž vyhrála Angličanka.
Je velká řevnivost mezi fotografy, když přijde třeba na Czech Press Photo?
Já jsem naivní holka, takže já to tak nevnímám. Možná mezi chlapy řevnivost je. Ale já si myslím, že moje generace, kterou znám, se kterou jsem v úzkém kontaktu, tak já bych řekla, že jsme všichni kamarádi. Přejeme si to navzájem. Nějaká rivalita tam trochu je, ale s lidmi, co se stýkám, tak tam si myslím, že si všichni přejeme úspěch, podporujeme se a konzultujeme společně fotky. Držíme si palce, tak neřekla bych, že mezi námi je nějaká řevnivost.
Dokázala byste vyfotit ženský akt?
Už jsem fotila ženský akt.
Bavilo vás to?
Musím se přiznat, že tohle mě moc nebaví. Mužský akt by mě bavil víc, ale celkově k tomu nemám blízko, je to prostě úplně jiná disciplína.
Já narážím trošku na to, jestli si dokážete představit, že se třeba jednou přesunete úplně do studia, že vynecháte okolní svět a budete se věnovat třeba studiové fotce.
Tak možné to samozřejmě je, nebráním se tomu. Nevím, jestli by to byly zrovna akty. Možná spíš nějaké portréty. Dneska, když člověk fotí sportovce, tak to není vždycky jenom o tom, že je fotí pobíhající někde na trávníku nebo na hřišti, ale už je fotí i v nějakých stylizovaných portrétech a to mě baví. Nevím, jestli by šlo o vyloženě umělecké fotky, akty a rodiny. Fotit sportovce v uměle vytvořeném prostředí, ale zároveň trochu akčním, tak to mě baví. Ale jako možné je všechno, člověk nikdy neví.
