Fikce: Jak by si teď vedli Habsburkové na českém trůnu?

Poslední hodina monarchie v českých zemích odbila 14. listopadu 1918 před polednem.

Jeden ze zakladatelů nového státu Karel Kramář pronesl na začátku první schůze revolučního Národního shromáždění za velkého potlesku tato slova: „Dynastie habsbursko-lotrinská ztratila všechna práva na trůn český. A my svobodni a volni prohlašujeme, že náš stát československý jest svobodnou československou republikou.“

Formální konec monarchie a tím i českého království pak vzápětí stvrdila jednohlasná volba Tomáše Garrigua Masaryka prezidentem.

Během následující republikánské éry, která zahrnuje i pomnichovskou druhou republiku nebo 40 let komunistické nadvlády, se v čele státu vystřídalo dalších deset prezidentů. O návratu k monarchii se nikdy vážně neuvažovalo, zůstala jen zbožným přáním royalistických nadšenců.

Téma králů a císařů – nejen minulých, ale i těch současných – ale nikdy nepřestalo přitahovat pozornost. Stačí připomenout divácký zájem o koprodukční seriál o císařovně Marii Terezii nebo projekt Koruna společnosti Netflix, který si získal i množství českých fanoušků. Ostatně, když se něco semele v britské královské rodině, je to zaručený tahák i pro české čtenáře.

Při sledování seriálů nebo čtení o bývalých panovnících může leckoho napadnout otázka: Co kdyby monarchie na konci první světové války nepadla? A jací by vlastně byli čeští králové?

Při hledání odpovědi se nevyhnutelně ocitneme mimo realitu, ale ne úplně. Spíš než o sci-fi jde o historickou montáž. Hlavní aktéry totiž známe, jsou reální. Až jejich dosazování do skutečných událostí je už více méně o fantazii.

Těmi aktéry jsou staří známí Habsburkové, přesněji potomci habsbursko-lotrinského panovnického rodu. Můžeme spekulovat, zda by si český parlament nezvolil někoho jiného, pokud se ale budeme držet nástupnického práva, což je pořád uznávaná disciplína, jsou jejich teoretické nároky nezpochybnitelné. Za zákonité následníky je považují i čeští monarchisté, sdružení v politické straně Koruna česká.

Některé rozdíly mezi prezidentskou realitou a královskou polofikcí vyvstanou na první pohled.

Například kontinuita. Přesněji počet hlav státu, které by se od roku 1918 vystřídaly. Pokud by poslední rakouský panovník Karel I. zůstal českým králem, do současnosti by na pomyslném trůnu usedli už jenom dva další potomci.

Samotný Karel sice zemřel v exilu v pouhých čtyřiatřiceti letech už v roce 1922, jeho nejstarší syn Otto se ale dožil 98 let a zemřel až roku 2011. V současnosti by pak vládl teprve třetí Habsburk od první světové války, Ottův prvorozený syn Karel.

O něco složitější je promítání této trojice osobností do historických událostí.

S největší pravděpodobností by se všichni v mnoha ohledech projevovali jako konzervativní, což souviselo s jejich pevnou katolickou vírou. Poslední císař Karel byl díky své vroucí víře dokonce prohlášen za blahoslaveného. Jeho jmenovec, současný adept na trůn Karel stále odmítá potraty nebo eutanazii.

Žádný z možných habsburských panovníků by patrně nestál o vojenské řešení konfliktů, pokračovali by v tradici Karla I., který se neúspěšně pokusil vybřednout z první světové války přes tajnou misi svého švagra, ale po vyzrazení na to doplatil ztrátou reputace. Jeho syn a vnuk by prosazovali sbližování národů na starém kontinentu, vedle Evropské unie by zdůrazňovali ještě starší ideu „Panevropy“.

A jaký vztah by Habsburkové měli k Čechům? Nejspíš by nebyly tak vřelé jako k Maďarům (i v současnosti působí Habsburkové v maďarských diplomatických službách, jeden z nich je například velvyslancem ve Vatikánu). Kupříkladu z některých Ottových projevů bylo znát, že Čechy považuje tak trochu za kverulanty, kteří na Habsburcích nechtěli vidět nic dobrého.

Je však třeba současně zmínit, že poslední císař Karel prožil v Čechách šest let, pobýval hlavně na zámku v Brandýse nad Labem, kde na něj dodnes každoročně vzpomínají. Stejně jako jeho syn Otto prý dobře ovládal češtinu. A Ottův poslední dopis, který diktoval před smrtí, byl údajně adresován právě obyvatelům Brandýsa u příležitosti vysvěcení kaple blahoslaveného Karla v místním chrámu Nanebevzetí Panny Marie.

Když fikci o českém králi pojmeme chronologicky, musíme začít u Karla I., kterého by po první světové válce bezpochyby čekal přetěžký úkol udržet v nějaké podobě rakousko-uherské soustátí. Vzhledem k ambicím, které ke konci první světové války projevovali Češi, ale i další národy monarchie, by jediným řešením byla nějaká forma podunajské federace. To byl ostatně koncept, který později prosazoval i jeho syn Otto.

Ten by si nejprve musel počkat na dospělost, až do roku 1930 by hlavní slovo měla jeho matka Zita. Ve 30. letech by s obavami sledoval vzestup Adolfa Hitlera v Německu a dá se očekávat, že by se proti němu postavil stejně, jako to udělal ve skutečnosti před anšlusem Rakouska.

Druhou světovou válku by Otto strávil stejně jako ve skutečnosti v exilu. Těžko si představit, že by tento odpůrce Benešových dekretů souhlasil s odsunem sudetských Němců. České země by v něm zato měly velkého zastánce myšlenky jednotné Evropy. Jednak ve formě Panevropského hnutí, jehož příznivcem byl Habsburk od mládí, tak později Evropské unie. Od roku 1979 byl Otto dvacet let členem Evropského parlamentu za bavorskou CSU.

Politicky aktivním panovníkem by patrně zůstal do velmi vysokého věku. Ještě v 88 letech řídil auto, volant přenechal manželce, až když se zranil při nehodě, kterou nezavinil.

V Ottových politických šlépějích by pokračoval i jeho první syn a aktuální následník Karel. Ačkoli na první dojem působí možná až nudně, nemůže si stěžovat na nezájem médií.

Způsobil si to částečně i sám. Například kvůli problémům s včasným dokončením vysokoškolských studií. Jeho působení v Evropském parlamentu, kam se dostal v 90. letech za rakouské lidovce, ukončila sponzorská aféra kolem přesunu části dobročinných peněz na Panevropské hnutí a jeho kampaň. A navzdory verdiktům rakouských soudů se ve své zemi nevzdává šlechtické předložky „von“.

Na druhou stranu se Karel v rozhovorech nevyjadřuje nijak „pansky“ a bere jako samozřejmost, že je chybující člověk z masa a kostí. „Jsem velmi dalek toho, abych byl perfektní. Kdybych si namlouval, že je můj život perfektní, byla by to zcela nevěrohodná lež,“ řekl v prosinci rakouskému magazínu News.

U veřejnosti si umí udělat i plusové body, například v ochraně kulturního dědictví. Po rozpadu Jugoslávie organizoval mezinárodní pomoc pro zničený chorvatský přístav Dubrovník. Sympatie si vysloužil také tím, že během vojenské služby se vyučil na pilota a oblíbil si seskoky padákem.

Minulý měsíc pak Karel oznámil něco, co by za jeho předchůdce bylo nemyslitelné. Deníku Kronen Zeitung přiznal, že se po dlouholetém odloučení potají rozvedl s manželkou Francescou Thyssen, matkou jejich dvou dcer a syna Ferdinanda Zvonimira, budoucího nástupce. Dokonce představil svoji novou lásku, podnikatelku Christian Reidovou z portugalské vinařské rodiny.

Jak později Karel přiznal, vyšel s pravdou ven tak trochu účelově. Současně totiž ohlásil svoji novou knihu, vydanou u příležitosti jeho lednových šedesátin. Kromě historie svého rodu a vlastních zážitků by měl více prozradit o svém novém vztahu nebo fungování rodiny.

Nejmladší habsburská generace se konformním představám o šlechticích vzdaluje ještě víc.

Mladý princ Ferdinand se živí automobilovým závoděním, jeho starší sestra Eleonora, která se za velké pozornosti provdala pro změnu také za automobilového závodníka, je uznávanou modelkou. Mladší sestra Gloria letos vylepšovala reputaci rodiny tím, že pomáhala ve výbuchem zničené libanonské metropoli Bejrút.

Jak by si případní vladaři představovali svoji současnou roli, kdyby monarchie vydržela? Karel Habsburský v jednom z posledních rozhovorů připustil, že jako panovník by v době koronavirové krize dělal zhruba to samé, co nynější rakouský prezident Alexander Van der Bellen.

„Myslím si, že úkol císaře by byl v této situaci tentýž: musel by dodávat naději a přispívat k soudržnosti, ale také určité disciplíně – a to nyní dělá i spolkový prezident,“ řekl Karel, který si na živobytí vydělává jako mediální podnikatel, investuje hlavně do rozhlasových projektů.

Každopádně zatím platí, že úvahy o restauraci monarchie jsou pouhým sněním. Šance, že se Habsburkům znovu otevře cesta k trůnu, je mizivá. Stále tak platí věta, kterou v roce 2013 pronesl Otto: „Člověk se nemá snažit prosazovat nerealistické věci.“

Ale jak známo, šlechtici jsou extrémně vytrvalí a někteří se dokážou prosadit i v republikánských režimech. Kdo si před třiceti lety dokázal představit, že Karel Schwarzenberg bude ve finále prezidentské volby?